Dejme si jeden konkrétní příklad. Zaměstnanec napíše do zadání, že chce dejme tomu až patnáct návrhů na nějakou věc. Zároveň dodá, že ten, kdo navrhne/nakreslí všechny, dostane odměnu větší. A jako maximální odměnu napíše 50 jednotek. Nějaký student X pak soutěž pod příslibem velké odměny vypracuje – pošle těch patnáct návrhů, protože tím přece splnil zadání. Když ale supervizor soutěží rozešle odměny, student se velmi podiví, ne-li naštve – za soutěž dostane dejme tomu pouhých 10 jednotek. A následně si začne stěžovat – vždyť splnil zadání, tak proč dostal jenom pětinu slíbené odměny?
Víte, soutěže se dají dělit různými způsoby. Podle toho, co v nich děláte – kreslicí, psací, básnicí, …; podle toho, jestli vůbec reálně jde je splnit, ale také podle toho, jak snadno získáte maximální odměnu. Občas opravdu stačí pouze splnit zadání a těšit se. U toho zbytku to tak jednoduché není. Samozřejmě, každý časem pozná, že to, jakou odměnu dostane, je dost subjektivní, zvlášť u tvořicích soutěží, a tak se z té maximální oprávněně raduje.
Občas se ale některá soutěž tváří jako ta: „Splň zadání a dostaneš maximum!“ a přesto taková není. Ano, je to zákeřné a vyžaduje to nejenom přemýšlení, ale také jisté znalosti. Třeba znát základní tabulku pro hodnocení: 15 jednotek za obrázek, 20 jednotek za cca deset palců textu, 1 jednotka za dva verše a celkově maximálně 60 jednotek za soutěž.
Rovněž se u soutěží objevují pro některé velmi zákeřné pojmy jako až, maximálně a podobně. Občas je někdo přehlédne či je dokonce vypisující opomene. Víte, možná se někdo bude divit, ale hodnocení soutěží je velmi subjektivní – stejně jako úkolů. Možná i proto je výhoda znát toho, kdo soutěž vypisuje, můžete se mu lépe trefit do vkusu.
Vraťme se ale k našemu ukázkovému případu. Tam jistě nebyl problém v subjektivitě, ale v jednom důležitém bodě v zadání – „pokud navrhnete/nakreslíte všechny, můžete dostat větší odměnu“. A pokud se opomene to kouzelné slovíčko až, problém je na světě. Maximum totiž platí pro všechny, ať odešlou menší či větší část. Proto je důležité se zamyslet, i když je pravda, že v návalu smutku nad malou odměnou to občas tak trochu nejde. Jak by to ale vypadalo, kdyby všichni dostali stejně už jenom za to, že onu soutěž udělali? Nebylo by to nefér vůči těm, kteří si s tím opravdu dali práci a udělali ji skutečně poctivě?
Toto je důležité a jak tak tuším, tak se s tím zase brzo setkáme. My, co už na hradě nějakou dobu strašíme, to známe a chápeme. Ale nováčci to nevědí. Na druhou stranu – co by to bylo za hrad, kdybychom si nemohli ukroutit hlavy nad tím, jak se někdo tomuto diví? A pak vysvětlovat, proč to tak je a být za ty starší, zkušenější… Lhali bychom, kdyby to nikdy nikomu trochu nepohladilo ego, takové příjemné díky od nováčka. Základem k tomu ale je, že se musíme zamyslet my sami, ne?