Jsou zvyky, které mají své kouzlo. Mezi takové patří i mé soukromé noční pochůzky mezi hradními zdmi, někdy skloubené se snahu hrát si na Bílou paní. Možná by se zdálo, že vzhledem k mému nočnímu vzezření (a bílému hávu) budu tím nejhorším, co je možné ve tmavých a strašidelných chodbách potkat. Ale kdeže, to je velká mýlka! I takové strašidýlko se totiž může setkat s něčím, co jej dokáže vyděsit.
V noci ze středy na čtvrtek jsem se ve svém tradičním nočním hávu vydala na obchůzku, víceméně proto, že jsem v tom tichu chtěla hledat inspiraci. V žádném případě jsem však nečekala to, čeho jsem se nakonec dočkala.
Mám oblíbené místo, na kterém se vždy opírám o zeď, hledím do neurčita a přemýšlím. Když jsem se však té noci opřela, propadla jsem se zakrytými dveřmi na úplně neznámé místo. Samozřejmě s hlasitým křikem, který trhal uši široko daleko. Ale nebylo komu, alespoň na první pohled tam totiž bylo prázdno (chápejte, na první pohled do tmy, takže tam nic jiného než prázdno být asi ani nemohlo, ale to mi v té chvíli nedošlo).
Vzpomněla jsem si, že jsem kouzelník, a rozsvítila jsem svoji hůlku. Následně jsem tedy mohla shledat, že jsem se vyskytla na skutečně podivném místě ve velice rozlehlé hale s podivně a zároveň jaksi známě vyhlížející fontánou. Tou z ministerstva kouzel, kterou jsme viděli na výletě s madam Janel v rámci Kouzelnických institucí…
Ukázalo se (po důkladném rozkoukání), že se nejedná o žádnou napodobeninu. Skutečně to bylo atrium Ministerstva kouzel v celé jeho kráse, s naleštěnou podlahou, po které se dalo vesele klouzat sem a tam. A nebylo prázdné, ačkoliv tam nikdo nevydal ani hlásku.
Atriem proudily sem a tam davy domácích skřítků. Část z nich cosi uklízela, část z nich připravovala výzdobu a zbytek jen tak okouněl a chytal lelky. Někteří se dokonce tvářili, že spí za chůze. A kdo by se jim divil, takhle pozdě v noci.
Byla jsem nesmírně zvědavá, a tak jsem jejich konání nějakou chvíli pozorovala. Kupodivu si mě vůbec nevšímali. Snažila jsem se zjistit, proč si k nám prokopali díru, jestli třeba nechtějí školu vykrást! To by byl jistě nesmírný skandál! Záhadu mi však skřítkové i bez pronesených slov vysvětlili zakrátko. Přinesli totiž ceduli, kterou umístili nad vchod, kterým jsem se k nim dostala. Stálo na ní, že se jedná o vchod na Hogwarts, pravděpodobně tedy o schválenou věc.
Co však přimělo Ministerstvo kouzel k takovému kroku a proč se něco takového nestalo dříve? To nám pravděpodobně může vysvětlit pouze sám ministr kouzel.