Na začátek komentář jednoho z porotců.
David Lopéz:
„Dílo velice povedené po slohové stránce, středověk jako vyšitý, možná to chtělo zajít hlouběji do kontextu, ale chválím popisné části.“
Hudba pro dokreslení atmosféry
Kde paprsek nenajde si cestu mezi temnými mraky, tam jen blázen hledal by naději. Odevzdat své srdce temnotě, utrpení a zatracení měl bych raději?
Do dalšího dne vyletěl vstříc krutému mrazivému větru uhlově černý havran. Nebe bylo zamračené, návštěvník z dalekých krajů by to připisoval přiházejícímu večeru či dokonce letní noci. Ve skutečnosti je však trochu po poledni a je tomu už dávno, co bylo na zemi byť jen o trochu jasněji. Mnozí oplakávali schované slunce, modlili se k němu, jiní ho zase proklínali a zatracovali. Zbabělé slunce, které se schovává za bouřkovými mraky, z kterých jako na zavolanou spadne pár těžkých kapek. Vždyť slunce je záchrana, slunce je předzvěstí nového věku, naděje, světlejší budoucnosti. Slunce je symbol hřejivého srdce, přátelského podání ruky, úsměvu.
Havran si však nemyslel, že je slunce zbabělé. Cítil jeho lítost, smutek nad tímto ubohým světem, ztratilo sílu se na ně svrchu stále dívat. Havran mu to neměl za zlé. Litoval s ním, nejraději by letěl nahoru za ním, tam, kam dosáhne pouze svit hvězd. Byl ale uvězněn, zde, v té temné dusné kleci, přestože byl jedním z těch šťastlivců, které příroda obdarovala darem značícím svobodu – křídly. Havran se při tom pomyšlení pousmál takovému paradoxu. Svobodu? Spíše možnost vidět více zoufalství.
S těmito myšlenkami tiše brázdil krajinu. Neletěl tak vysoko, aby nemohl být spatřen, přesto o něj žádné oko nezavadilo. Všichni byli zaslepeni vlastními problémy.
Letěl nad proschlými stromy, které se ve větru kývaly a strašidelným vrzáním upozorňovaly na svou přítomnost a beznaděj. Stromy. Ty by mohly změnit mnoho věcí, jak smutné, že zrovna jim byla upřena možnost míti nohy! Jejich život je pouhé utrpení, jako když se musíte dívat, jak vám vraždí přátele jednoho po druhém. Nemůžete utéct, nemůžete zavřít oči.
Havran využil své přednosti a s výčitkami odvrátil zrak. Nyní letěl nad žlutým polem, které v tom šeru odráželo spíše odstín hnědé. Kdyby aspoň zde byl klid. Na obou stranách roviny se řadili do zástupů udatní rytíři, připraveni k závěrečné bitvě, která rozhodne o osudu jejich životů a národů. Havran zakroutil hlavou a iluze se rázem ztratila. Tam, kde předtím stáli rytíři oděni do lesklých stříbrných brnění, nyní stáli odpudivě vyhlížející vesničané v potrhaných tmavě hnědých kožených vestách, v rukou vidle, motyky či nože. Ach, vy slepí, kdybyste jenom věděli. Myslíte, že příčinou neúrody je úkryt slunce či zákeřnost těch druhých. Kdy začnou lidé hledat příčinu v sobě? Kdybyste jenom věděli!
Od pole se vydal k nepříliš vzdáleným vesnicím, kde nyní zůstaly pouze ženy a děti. Jejich dřívější krásu vystřídala špína, strach a hlad. Děti plakaly, ženy neměly sílu je dále utěšovat, a tak plakaly s nimi. Místní špitál byl přeplněn nemocnými, kteří se s výkřiky modlili k nebesům, aby je zbavila těch černých hnisavých puchýřů. Léčitelky kryly své obličeje, aby alespoň nemocným daly větší naději. Samy však věděly, že naděje je pryč, i je dostihla tato zkáza. Krása je pomíjivá, pomyslel si Havran, ale jak je možné, že se ztratila z celého světa? Copak tento svět bez výjimky je prolezlý červy?
A tak putoval Havran světem a s malou jiskřičkou v srdci neúnavně hledal naději…
Ve Velké síni byl, jako každý den touto dobou, čas večeře. Již delší dobu se však vzduchem nesl podivný zápach, zápach nemilé události, která se blíží. Tento večer bylo napětí téměř hmatatelné, málokdo měl chuť k jídlu. Jedna ze svic před ředitelským křeslem zhasla. Ve stejnou chvíli se ve vzduchu objevila sněhově bílá holubice. Posel dobrého znamení? Cíl její cesty byl u ředitele, poslušně předala vzkaz, pak se však stalo něco nečekaného. Místo světla ovládla duši holubice temnota a nebohý pták usnul nekonečným spánkem. „Tma se blíží“, stálo v dopisu…
Bradavice nebyly tak bezpečným místem, jak je známe z dnešní doby. Kouzelníci a čarodějky se neskrývali před mudly, žádný zákon o ukrývání ještě neexistoval. Není divu, že se mezi mudly tolik rozrostly čarodějnické procesy, které jen přilévaly oheň k již dosti zubožené situaci. Temné časy posilují temná a zoufalá řešení, a není proto divu, že se ve velké míře zvýšila moc černé magie. Kde temnota povstane, světlo neunikne. Bradavický hrad bylo jedno z posledních světýlek na zemi, není divu, že tak přitahovalo temnotu. Když tak nad tím Lorette Doyle, tehdejší kolejní ředitelka Nebelvíru a zároveň velice mocná čarodějka své doby, přemýšlela, žasla nad skutečností, že se jádro černé magie nevyklubalo i na hradě.
Doba vyžadovala zoufalé činy, ale v Bradavicích jako by stále vládl mír. Naivita byla však to poslední, co měl hrad v hlavě. Celá tato kamenná pevnost se stala útočištěm nejenom studentům, ale i mnoha kouzelníkům, kteří se sem jeli skrýt či pomoci v situaci nejhorší. Kdybychom porovnali studenty této a dnešní doby, troufnu si říct, že středověký druhák by s jednou rukou za zády porazil páťáka z přítomnosti. Všichni poznamenaní krutou dobou, všichni silnější na těle i na mysli. Být připraven bylo jedinou šancí, jak přežít.
Zpráva o holubici se rozkřikla v pouhých několika minutách. Osudová hodina nastala, každý si byl vědom svého úkolu. Ředitel školy Pelensar Rovid se po útěku ze školních pozemků přemístil neznámo kam. Někteří tvrdili, že šel shánět pomoc, jiní ho považovali za hlupáka, který se už neobjeví. Hlavní slovo nyní měli kolejní ředitelé. Ti se strategicky rozmístili na věžích, kde budou nejvíc platní. Havraspárský kolejní ředitel Raenor Foënil si vzal západní část, Vivian Letangue, kolejní ředitelka Zmijozelu, věž jižní, východní měl pod palcem Jörden Halmm, kolejní ředitel Mrzimoru pocházející z neznámého severského rodu. Tu poslední, severní, pilně střežila Lorette Doyle. Všichni obránci už byli připraveni na svých místech. Hrad obklíčila temnota.
Ticho před bouří protrhl až zesílený hlas profesorky Lorette. „Dnešní den ať rozhodne o našich osudech! Temnotu porazíme, nebo ona pohltí nás, hlavy však neskloníme! My, následovníci čisté magie, jež se můžeme pyšnit nezkaženými srdci. Jestliže nám osud dopřeje vítězství, nevpisujme tento příběh do nových knih! Temná doba zůstane temnou a nic si nezaslouží nést ji jako břímě dál, ani knihy ne. Vymažme ji ze světa!“
K Lorette se přidala Vivian. „Bratři a sestry, zmijozelští a nebelvírští, havraspárští a mrzimorští, ruku v ruce dnes stojíme proti nepříteli. V těchto těžkých dobách si konečně uvědomíme, že nás zase tolik nerozděluje, stojíme na jedné straně, vy žlutí, červení, modří a zelení, pohlédněte si do očí a přísahejte věrnost. Dnešní večer patří nám, spolu padneme, nebo zvítězíme!
Nyní přišla řada i na zástupce Havraspáru, Raenora. „Mocné síly nás obklopily, však mocnější přátelství je, které vedu s Jördenem. Svůdné cesty temna jsou, však svůdnějšími shledávám Vivian a Lorette. A přestože mě mraky nutí se mračit, já se jim směji, pokoru si zaslouží jiní! Jördene, příteli, kdo bude tuto noc z nás dvou úspěšnější?“
„Pochybuješ snad o mně?“ ozval se z východní věže Jörden. „Vždycky jsi rád soutěžil, neopovrhnu soutěží, byť by měla být naše poslední. Vždyť celý život je soutěž! Slyš mě, hrade, vsaďte vše na tuto noc, odvážným štěstí přeje. ZA BRADAVICE!“ vykřikl a s ním jednohlasně celý hrad. Sluhové temnoty o krok ustoupili…
Bitva trvala celou noc. Přestože v tuto dobu bývala o trochu větší tma než ve dne, tentokrát tomu bylo jinak. Kouzla různých barev létala všemi směry, doprovázena hromobitím. Možná to byla slova
ředitelů, možná hrdinská srdce, co způsobila, že ani jeden zástupce světlé strany neztratil naději. V duši se stále skrývá, a dokud neumře duše, neumře ani naděje.
Jörden tušil, že bude brzy svítat. I jeho, mocného čaroděje a bojovníka, pomalu přemáhala únava. Dlouho již takto nevydrží. Osud však věděl, proč zrovna jeho obdaroval bystrým zrakem. V dáli nad horami se k hradu blížila malá černá tečka. Jörden brzy pochopil a zvolal „Ravn! Tedy chci říct, Havran! Blíží se Havran, musí to být znamení, posel naděje a spásy!“
Mraky za blížícím se Havranem se začaly pomalu protrhávat a na zem pronikl po dlouhé době sluneční svit. Jörden už neviděl, co se dělo dál. Zaslechl pouze, jak všichni obránci křičí jednohlasně „PELENSAR! PELENSAR! PELENSAR!“, poté vyčerpáním omdlel…