A opět vyjádření porotce
David Lopéz:
„Ach ta nespravedlnost…líbí se mi zde i zmínka o jiné kouzelnické škole. Děj je popsán strohým osobním pohledem, za což uděluji plusové body.“
Klapot ve tmě
Kap. Kap. Kap. Voda. Kap. Kap. Kap.
Kapky monotónně padají. Krev se mi valí do spánků a tepe mi zevnitř do lebky tak silně, že přehluší i zvuk kapek. Otevírám oči. Jsem ve zšeřelé místnosti, která je podivuhodně převrácená. Nejspíš to bude tím, že visím hlavou dolů. Kap. Kap. Kap. Zase ty kapky. Už sem muselo překapat snad celé jezero. Cítím, jak mi pramínek teplé krve stéká po kotnících, jak se mi řetězy zařezávají až do masa. Trest – kdo by čekal, že si profesor di Fabuligo vezme ten hořící klobouk tak osobně. Prý dvě hodiny na řetězech ti vyženou vtípky z hlavy – trouba jeden taliánskej. Nicméně tu visím, visím tu dlouho a visím tu stále. Místní profesorstvo hold asi solidní humor nikdy nepochopí, s tím člověk nic nenadělá.
Abych vás uvedl do situace, visím si severovýchodně od shnilé krysí mrtvoly, někde mezi zakrvavenými biči a starou španělskou botou. Jsem studentem v Bradavicích, té nejkrvavější škole v celé Británii. Studenti Bradavic jsou mágové a čarodějníci toho nejsprostšího řádu, elita si jde do Italské Università di Magia, k nám jdou ti ostatní. A tím myslím všichni ostatní. Ztroskotanci ze zkrachovalých kouzelnických rodin, potulní kouzelníčci, vidlácká lůza, která má talentu, co by se za nehet vešlo – prostě verbež. Bradavice berou každého. Je pravda, že se tu najde pár schopných kouzelníků, ale těch je pomálu, jen několik v každém ročníku.
Ale abych se vrátil ke svému opravdu „prověšenému“ problému, studenti jsou zde trestáni výhradně fyzickými tresty ve sklepeních, což má snad jen jednu výhodu – nikdo si nic nedovolí. Tedy až na pár výjimek, viz já. Občas mi přijde, že ve sklepeních trávím víc času než na hodinách a v součtu času stráveného hlavou dolů si nezadám ani s netopýrem; ovšem za tu zábavu mi to stojí.
Klap. Klap, klap. Klap. Tiché kroky mě vytrhnou z přemýšlení. Někdo přichází. Dveře vrznou a… Janek od Zvonu. Tohle individuum, které vykonává práci podržtašky, mi vždycky nažene husí kůži. Vlastně už podle kroků poznáte, že přichází – kulhá. Ruce jak lopaty mě rozhoupou, až se mi zatmí před očima. „Hej, máš mě snad pustit, ne?!“ Vyjedu na něj. Jen se potutelně zasměje a uvolní řetězy. Nemotorně přistanu na zemi. Jau. Tohle mu vrátím. Všimne si mé nespokojenosti a znovu se potutelně zasměje, pak mě vykope z místnosti.
Sednu si opřený o zeď a třu si zkrvavené kotníky. Ano, Bradavice jsou rozhodně nejkrvavější školou v Británii. Ne, že by tu byli až takový vrahouni, ale léčí tu opravdu dobře, takže je hranice únosnosti posunutá a o pěkných pár yardů. Zvedám se a jdu zpátky nahoru do hradu. Musím zajít na ošetřovnu s těmi kotníky, a pak zpátky do výuky. „Pane Jonesi, příště vás v tom už nechám, trest se má vytrpět se vším všudy, a to, co jste provedl profesoru di Fabuligovi, no…“ Kárá mě madam Smithová, milá hradní ošetřovatelka – nejspíš jediná příjemná osoba na hradě. „Ale madame, vždyť já to tak nemyslel.“, zazubím se na ni a vyběhnu z ošetřovny.
Na chodbě se srazím s profesorem Černé magie, Glugsem, stařičkým pijanem libujícím si v tortuře a násilí. „Pozor, studente!“, vykřikne a nebezpečně se na mě podívá. Nervózně polknu a omluvím se. S ním si opravdu není radno zahrávat. Zle mě sjede pohledem, pak se otočí a pokračuje na ošetřovnu. Hlasitě si oddechnu, to bylo o fous. Utíkám do učebny Hvězdářství – k profesoru di Fabuligovi. Všechno probíhá jako obvykle; profesor nudně vykládá, občas prohodí nějaký suchý vtip, když vtom – „Jones, k tabuli!“. Nervózně polknu. Co si pamatuju, di Fabuligo nikdy nevolá k tabuli.
„Řekněte mi, pane Jonesi, kolik hvězd byste hledal v Souhvězdí štíra?“ Ticho. „Ahá, nuže dobrá, tak jinak, vyjmenujte mi všechny hvězdy ze Souhvězdí střelce.“ Celou třídu opět zaplní to tíživé a zlověstné ticho. „Vy nevíte?“, otáže se zlomyslně. Mlčky pokrčím rameny. „Chá, ale podpalovací kouzla, na ty vás užije, co?! Za trest vám uděluji deset ran bičem.“, prohlásí a v očích mu hrají ďábelské plamínky. Svině. To si ještě vypiješ, pomyslím si a s hlavou vztyčenou jdu do sklepení přijmout nespravedlivý trest. Večer pak sedím s kůží zabalenou v ledu na roztrhaných zádech – Janek od Zvonu je s bičem jako ďábel. Tohle tomu namyšlenýmu Taliánovi rozhodně nedaruju!
Brzo ráno vstávám s jasným plánem v hlavě. Beru pytel plný hrabáků, které mi obstarali zmijozelští sedmáci (ti chlápci zvládnou za dobrou měnu skoro cokoliv) a vyrážím k Věži hvězdářů – nejvyšší věži na hradě. Právě tady sídlí on, ten prohnaný Talián. Plížím se potichu dosud prázdnými chodbami a při sebemenším zvuku se skrývám, kde se dá. Už se blížím, ruce se mi chvějí. Zdá se, že i hrabáci začínají být neklidní a vrtí se v pytli. O téhle pomstě se bude mluvit ještě dlouho, hodně dlouho. Konečně vidím ty dveře. Už jsem jim na dosah. Jestli tohle vyjde, tak ani ředitel Hipnus Maglens nezůstane klidným. Ruka bere za kliku, když vtom… Tma. Na hlavu mi dopadne něco hodně těžkého a já se kácím k zemi.
Ticho. Probouzím se v absolutní tmě a tíživém tichu. Kde že to jsem? Nemám ponětí, ohmatávám zdi a zjišťuji, že jsem v místnosti o velikosti přístěnku na košťata, ovšem poloviční výšky. Nikde žádné dveře ani okna. Nic. Po bližším zkoumání shledávám, že jedna stěna byla postavena celkem nedávno, malta dokonce nestačila zaschnout. Nejspíš jsem překročil hranici. A tohle je můj trest. Blbost, tohle škola nemůže udělat, prostě nemůže.
Propadám zoufalství, po pár hodinách se mi špatně dýchá, krev mi buší do spánků jako nikdy. Mám se snad stát součástí tohohle hradu? Pomalu se mi zatemňuje mysl, v hlavě mi zůstala jediná otázka – kdo? Myslím, že ztrácím vědomí, když vtom – Klap. Klap, klap. Klap.
Ticho…