Zdravím čtenáře Denního věštce,
zase jsem tu a zase se chystám strkat prsty do mlýnku na maso. Kdybyste ty moje ruce viděli… jak jsou domlácené, kolikrát jsem přes ně už dostal, a nedám si pokoj a nedám.
Tentokrát zkusím strčit prst do hradní jídelny.
Ano, článek se bude točit kolem jídla a petice, která vznikla kdysi na začátku školního roku.
Pokazit tím nic nemůžu, vždyť jsme o hladu už řadu týdnů, a pokud tento článek bude jen dalším krokem k utvrzení v přesvědčení, že jíst nemáme… no co už. Maximálně polovina hradu vymře, ne?
Ale abych začal od začátku.
Bylo nebylo… ve Velké síni se s pravidelnou nepravidelností objevovala různá menu, která v menší či větší míře nutila studenty zapojovat se do dění. Občas to bylo pečivo ve tvaru kolejních zvířat, občas to byly cizokrajné mlsky a občas obyčejná a tradiční jídla. Někdy jídla vydržela na stolech jen chvíli, jindy byla nabídka natolik trvanlivá, že i když se nám už promenádovala po stolech, odmítala své místo opustit.
Vzpomínám na dýňové hody madam Adrianet, kdy nám kouzelná dýňová polévka omotávala nohy a očarované dýňové paštičky tančily na stole kankán.
Byla legrace, to bez pochyby. A symbolické remcání na jídlo patřilo k folkloru hradu.
Pak vznikla ona petice. Od samého začátku myšlena jako legrace. Recese. Snaha oživit dění… Požadovala pro studentstvo čerstvou stravu a podepsalo ji celkem dost lidí. No, proč ne? Recese je recese a k životu patří stejně jako potrava.
Jenže místo jídla se na stolech od té doby objevuje… nic. Obávám se, že místo aby vyvolala úsměv, vyvolala dojem, že si na hradě studenti chtějí něco vydupávat a že tedy „chyba lávky“, nikdo nátlaku ustupovat nebude.
A tak z Velké síně zmizelo „něco“, co k naší škole patřilo. Ano, není to to nejdůležitější a kolem nás se děje hromada nových a zásadních změn, ale… když si vzpomeneme, s jakou chutí se Joanne K. Rowlingová zmiňuje ve svých knihách nejen o hostinách, ale i obyčejných snídaních, můžeme si jen povzdechnout a utáhnout opasky na kručících žaludcích.
zase jsem tu a zase se chystám strkat prsty do mlýnku na maso. Kdybyste ty moje ruce viděli… jak jsou domlácené, kolikrát jsem přes ně už dostal, a nedám si pokoj a nedám.
Tentokrát zkusím strčit prst do hradní jídelny.
Ano, článek se bude točit kolem jídla a petice, která vznikla kdysi na začátku školního roku.
Pokazit tím nic nemůžu, vždyť jsme o hladu už řadu týdnů, a pokud tento článek bude jen dalším krokem k utvrzení v přesvědčení, že jíst nemáme… no co už. Maximálně polovina hradu vymře, ne?
Ale abych začal od začátku.
Bylo nebylo… ve Velké síni se s pravidelnou nepravidelností objevovala různá menu, která v menší či větší míře nutila studenty zapojovat se do dění. Občas to bylo pečivo ve tvaru kolejních zvířat, občas to byly cizokrajné mlsky a občas obyčejná a tradiční jídla. Někdy jídla vydržela na stolech jen chvíli, jindy byla nabídka natolik trvanlivá, že i když se nám už promenádovala po stolech, odmítala své místo opustit.
Vzpomínám na dýňové hody madam Adrianet, kdy nám kouzelná dýňová polévka omotávala nohy a očarované dýňové paštičky tančily na stole kankán.
Byla legrace, to bez pochyby. A symbolické remcání na jídlo patřilo k folkloru hradu.
Pak vznikla ona petice. Od samého začátku myšlena jako legrace. Recese. Snaha oživit dění… Požadovala pro studentstvo čerstvou stravu a podepsalo ji celkem dost lidí. No, proč ne? Recese je recese a k životu patří stejně jako potrava.
Jenže místo jídla se na stolech od té doby objevuje… nic. Obávám se, že místo aby vyvolala úsměv, vyvolala dojem, že si na hradě studenti chtějí něco vydupávat a že tedy „chyba lávky“, nikdo nátlaku ustupovat nebude.
A tak z Velké síně zmizelo „něco“, co k naší škole patřilo. Ano, není to to nejdůležitější a kolem nás se děje hromada nových a zásadních změn, ale… když si vzpomeneme, s jakou chutí se Joanne K. Rowlingová zmiňuje ve svých knihách nejen o hostinách, ale i obyčejných snídaních, můžeme si jen povzdechnout a utáhnout opasky na kručících žaludcích.
Tak, a je to venku. Třeba se v kuchyni už vařilo a já to svým článkem všechno pokazil. Třeba jste už konečně mohli mít knedlo-vepřo, zeleninový salát nebo zemlbábu a teď místo toho budete dál mít hlad nebo dokonce dostanete něco, co vás (nás) pozře. Pokud ano, pak se předem omlouvám všem sežraným. Já vážně nechtěl…
Pro Denní věštec
Andrew Uroboros