Jsem zpět!
Po malé odmlce a odpočinku, který jsem neplánovaně poskytla mým unaveným očím a vlastně celému tělu, jsem opět tu s nejžhavějšími informacemi z hradu. Jelikož je váš hrad velmi prostorný, rozhodla jsem se, že se budu šetřit a zvolním tempo. Ráda bych ještě nějaký ten čas vydržela, a tudíž se budeme vídat jednou za 14 dní. Volný čas ale hodlám věnovat jak odpočinku, tak shánění toho nejzajímavějšího právě pro vás čtenáře. Proto se můžete těšit na Půlnoční smršť ještě nabitější.
Ale nyní už k událostem posledních 14 dní.
Nevím jak vy, ale já po Velikonocích na vašem hradě budu věřit snad všemu. Tedy, že se jen tak tak vyhnu zmrskání, to jsem věděla dopředu, že nebudu nikoho polívat studenou vodou, to také. Přeci jen, o to se postarali jiní. Ale že se v Prasinkách objeví kurník se slepicemi, které po nakrmení snesou vejce, ze kterého se vyklube králík, tak to je i na mě moc! Nevěřila jsem vlastním očím, když první student tahal ze skořápky králíka, a tak jsem to běžela sama vyzkoumat. Nejdřív jsem však obdržela úplně obyčejné vejce, které jsem posléze hodila za sebe. Když v tom se ozval dunivý zvuk jakéhosi rozprsknutí. Otočila jsem se a spatřila vrchního ošetřovatele Matthewa Whitecrowa, kterak mu po obličeji stéká ono vajíčko. Ten ze svých úst vystrnadil několik nepublikovatelných slov a začal bedlivě pátrat po viníkovi stíraje si z obličeje vejce. Neváhala jsem ani vteřinu a rychle se ukryla, než mu bílek se žloutkem dovolili mě spatřit! Naštěstí brzo odběhl směr umývárna a já mohla vylézt z kurníku. Oprášila jsem ze sebe onen nepořádek, když tu do mě strčila zobáčkem slípka, se kterou jsem se za tu dobu spřátelila, a mně padlo do rukou kropenaté vajíčko! Usmála jsem se a odměnila slípku zrním.
Myslím, že je jasné, kam to vedlo! Opravdu na mě z vajíčka vykoukl králíček! A jelikož byl tak rozkošný, hodlala jsem si počkat na další vajíčko. Nakonec, když už mě nemohlo nic překvapit, vykoukla z vajíčka ovečka… No nic, budu si muset zvyknout.
Teď od slepic k seminářové náhodě. Jak všichni víme, o semináře se vždy vedou velké boje. Hlavně o ty nové. Já sama si ráda všechny projdu a prozkoumám všemožné zajímavosti. Avšak minulý termín jsem procházela učebnami a tak, jak jsem zvyklá na různobarevná seskupení tříd, upoutala mě třída, která byla prozářená sluncem, až oči přecházely! Mrzimorský kolejní Nicholas McElen, mrzimorští studenti a ke všemu v poslední lavici vykukoval bývalý mrzimorský kolejní ředitel Serge Renine. Tak co myslíte: náhoda, osud, či zásah samotného Merlina?
Avšak to ještě není všechno! Dá se říci, že jsem nad tím mávla rukou a šla si po svém. Ale pár dní po vypsání seminářů v novém termínu jsem opět procházela, co je nového, kde kdo sedí… a víte co?! Sluníčkové třídy se rozmnožily! Nyní mě nečekal jeden zával slunce, ale hned dva! Co přijde příště? Sluníčková seminářová lavina?
Tak co dámy, také jste se tak krásně ohřály na soukromých ohnivých hranicích? Řeknu vám, já si to užívala. A ti pánové, jak záviděli, ale často si dávali pozor, aby se nedostali k nějaké hranici moc blízko – asi si nevěřili. To víte, nemají trénink, ještě by je to opravdu popálilo!
Každopádně byli i tací, co se nebáli přistoupit blíže a dostupných ohníčků náležitě využít!
V odpoledních hodinách jsem zaslechla jak se dvě profesorky, Niane a Lilien, rozprávějí o tom, kterak je oheň zajisté skvělý na vrásky. Ovšem jak jsem si poté povšimnula, nijak jim to nepomohlo! Niane už chodí se starým obličejem celou věčnost, očividně šéfredaktorský ani profesorský plat jí nestačí na lektvar mládí, a Lilien to schytala o chvíli později. Tak vám nevím, zda plameny budou ta pravá zbraň proti vráskám!
A jak jsem si všimla v parku, kde ležely jisté letáčky asi týden staré, došlo na má slova a někdejší oslavenkyně, profesorka Judith, opravdu zestárla. Proč jinak by se pokoušela vyměnit štěstí za mládí?
V lese se o 30. dubnu dělo něco velmi znepokojivého! Nebudu podotýkat nic o programu, ale ráda bych se zaměřila na magický kruh, který se v jednu chvíli zvedl nad lesem, a naše hlavní lesnice se zasekla v časovém kruhu. Úplně se sekla a s ní i několik návštěvníků. Ať už to bylo, čím to bylo, ti, co v lese byli, museli vstoupit znovu. Hlavni lesnice Jostein Lauierová se sice vymlouvala na to, že musela odebrat vstupenky, aby v tom neměla binec, ale já myslím, že za tím bylo něco mnohem víc! Jestli má lesnice nějaké techtle mechtle s pradávnou magií, to ještě budu sledovat!
Krásný slunečný den mě nalákal, abych se zašla podívat k jezeru. Na první pohled nic neobvyklého – hladina se krásně třpytila v zářícím slunci a větřík pohupoval malými vlnkami. Avšak neuniklo mi jakési zvláštní chvění a vibrace. Jako by se kolem jezera něco dělo. Seděla jsem na břehu ještě dlouhé hodiny, už se téměř setmělo, když v tom se objevila osoba zahalená ve fialovém plášti, naklonila se k jezeru, kde ji skryla tma, a po několika minutách odešla. Já osobně jsem se rozhodla hledat stopy a buď vyvrátit, nebo podtrhnout své podezření v této situaci.
Pro dnešek se s vámi loučím a budu se těšit zase příště u Půlnoční smršti!
počtení – Pěkný článek a dobré postřehy. U rekapitulace posledního dubnového dne jsem se zasmál. Njn… holt ten oheň neměl omlazující účinky, ale pouze očistné, protože jak jsem si všiml, všechny dívky, co tak báječně plápolaly, byly až jiskřivě čisté. Anebo jen jiskřivé? Každopádně jim to všem mooooc slušelo. ;o)
Re: počtení – Jsem velmi potěšena, že se vám článek líbil, pane Uroborosi!
Myslím, že nemá cenu dlouho dumat nad dívkami, to by vás mohlo něco stát. Prostě jen neustále tvrďte, jak jsou krásné, a máte valnou většinu na lopatkách!