Královna zima se, jak je vidět, snaží vládnout co nejdéle. Chladné počasí, sníh a plískanice – vše na denním pořádku. Proto je jistě každý rád, když se dostane domů, zapálí si krb a uvaří si teplý čaj z japonských cholových lístků. Ale mají tuto možnost skutečně všichni?
Díky mému bystrému skřítku šmíráčkovi se mi podařilo zjistit, že tomu tak není. Zdálo se mi totiž podezřelé, když kolegyně Anseiola chodila po hradě stále s kapesníkem u nosu a vypadala pobledle. Nechal jsme ji tedy sledovat a co jsme nezjistil…Anseiola už nebydlí ve svém honosném sídle, jak tomu bývalo ještě před několika dny, ale v pouhé jeskyni kousek za Godrikovým dolem.
Když jsme se to poprvé dozvěděl, nemohl jsme uvěřit vlastním uším a musel jsem si to jít ihned ověřit. A co jsem neviděl. Vchod do obrovské skály byl zakryt pouhou kožešinou a na ní byl nápis „Zde je Rawenclavovo“. Chvíli jsem přemýšlel, co mohlo dohnat Anseiolu k tomu, že se přestěhovala do takovéhoto příbytku, ale najednou se kožešina rozhrnula a tam stál Anseiolin domácí skřítek. Nejdříve mě nechtěl pustit dovnitř, neboť kolegyně nebyla doma, ale poté, co jsem ho informoval, že má Anseiola u sebe můj bloček (nikoli bonzbloček), vpustil mě dál.
Sotva jsem prošel onou kožešinou, zůstal jsem jako opařený. Byla zde pouze jedna místnost, vcelku velká. Ozářená sotva viditelným světlem z opravdu staré olejové lampy. V důsledku toho jsem si nemohl prohlédnout vybavení této domácnosti, pokud se tomu ale dá tak říkat. Jediné, čeho jsem si všiml, byla jakási matrace na spaní místo postele, jedna židle (ale žádný stůl) a dečka pro domácího skřítka. Obrazy, koberec, křesla – nic z toho tu nebylo.
Asi několik minut jsem stál nehnutě, než mě zatahal skřítek za hábit. V kopě papírů (byla to hromada o velikosti skoro učebny OPČM) jsem se přehraboval asi minutu, abych našel to, co potřebuji.
Při odchodu se mou hlavou točily myšlenky, které se snažily vše vysvětlit. Bez úspěchu. Proto jsem se rozhodl vyhledat Anseiolu a pokusit se dozvědět pravdu od ní. Najít ji ale nebylo vůbec jednoduché, neboť nebyla ani ve sborovně, ani v kabinetu, dokonce ani na ošetřovně. Když už jsem ale celý propocený běžel spojovacím traktem mezi pátou a třetí chodbou v nejjihozápadnějším křídle severní části hradu, uslyšel jsem najednou zakašlání. Nebylo to ale jen tak ledajaké zakašlání. Připadalo mi to, jako by poblíž chrchlal troll.
Když jsem nakoukl za roh, nevěřil jsem vlastním očím. Anseiola se zde ládovala léky jako o závod. Když mě uviděla, ihned vše schovala a nuceně se na mě usmála. Byla mnohem bledší a unavenější, než kdykoli předtím. Pozval jsem ji tedy ke Třem košťatům na sklenici Máslového ležáku. Z počátku nebyla moc výmluvná, ale poté se osmělila a já mohl poznat blíže její problémy.
Jak sama říkala, peněz měla dostatek až do chvíle, než začala podplácet ředitele (o tom jste si mohli přečíst v článku „Anseiola podplácí ředitele“). Potom ho ale chtěla podplácet více a více, ale když se čtenáři dozvěděli pravdu, sinjoro Elénére jakékoliv úplatky pozastavil. A tak se Anseiola snažila najít někoho jiného…někoho úplatného. Nebylo to vůbec snadné, neboť jen málokdo se nechává uplácet. Ale jak se říká „kdo hledá, ten najde“, tak i Anseiola našla. Možná bychom mohli říci, že spíše nenašla, ale odhodlala se, neboť tou osobou nebyl nikdo jiný než Veldrin Midgard. A proč zrovna jeho?
„Už jsem byla úplně zoufalá, že se jako nikdo nechce nechat podplácet vzlyk…A tak jedinej, koho bych mohla vzlyk, byl Veldrin.“
Ale to nebylo vše. Veldrinovi se podplácení tak zalíbilo, až chtěl po Anseiole čím dál tím více. Zpočátku to kolegyni nevadilo, ale později ji to začalo trápit. A když chtěla celou věc ukončit, otevřel Veldrin svůj bonzbloček (bohužel bonzy mi Anseiola nesdělila) a vynutil si pokračování. Ale jak ho jistě znáte, nespokojil se jenom s penězi. Zašlo to až tak daleko, že požadoval mnohem víc. Nejdříve vybavení bytu a nakonec musela Anseiola odevzdat celý svůj dům i s pozemky a 99,99 periodických % domácích skřítků.
Bohužel od té doby se dům dnes Veldrinův hermeticky uzavřel a nikdo se k němu nedostane blíže jak na pět kroků. Kdo ví, jestli tam náhodou nepěstuje nový druh rajčat. Nebo okurek? Jeho láska k rostlinám totiž občas přesahuje lásku ke zvířatům. Je to docela zvláštní případ. Ostatně Veldrin Midgard je kapitola sama o sobě. Co si budeme namlouvat 🙂 Takže až na vás zaútočí hejno rozzuřených rajčat nebo roj nakvašených okurek, nedivte se, kde se to tu vzalo. Veldrin je schopný už snad opravdu všeho 🙂
PS: Dokonce vám může sehnat propustku do pekel 🙂