Nerys Heliabel Ghostfieldová: „Já a šéfredaktorka DV? U Merlinova vousu, to ne!“

| Vydáno:

Nerys Heliabel Ghostfieldová, čerstvá držitelka Vox Scholaris, prestižního řádu profesorů, loňská vítězka UNC v kategorii Neviditelná tvář roku, držitelka Řádu ostrého brka, ale také neuvěřitelně milá a hodná osůbka, která se již nějaký ten pátek pohybuje po chodbách našeho hradu. Paní profesorka, která je známá svými poutavými výklady, ale také hodnoceními, jež jsou delší než samotná vypracování úkolů, je stejně tak neohroženou lví duší. I pro Denního věštce je slečna Nerys nepostradatelnou a neodmyslitelnou součástí redakce. Jak se právě ona dívá na vše, co na hradě dokázala, jak ji baví profesorování a co by změnila?

Denní věštec: Děkuji, slečno Nerys, že jste si na mne udělala čas. Byla to ale fuška se sejít. Jste tak žádaná, že urvat si Vás na pár chvil bylo náročné. Rovnou tedy začnu, než mi Vás někdo uloupí. – zasměje se –  Jsou to dva roky, co jste převlékla červený hábit za fialový. Jak tyto dva roky z profesorského hlediska hodnotíte?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Mám radost, že se mi profesorská praxe vůbec neomrzela. Mám radost z toho, kolik nápadů už se mi podařilo do své výuky začarovat. Mám radost z nejednoho studenta ve své třídě, nápadité a kvalitní úkoly se mi jistě neomrzí. Zároveň jsou tu i takové věci, s kterými nejsem úplně spokojená: ve smyslu, že jsem si něco naplánovala a prozatím jsem nedokázala plánům dostát. Dva roky jsou za mnou, snad i minimálně přede mnou, takže mám na čem pracovat, co vylepšovat. – zatváří se optimisticky

Denní věštec: Co za celé ty dva roky vidíte jako největší výhodu profesorského hábitu?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Největší výhoda…? – pokrčí čelo v zamyšlení –  V mém případě je to asi to, že nemusím vymýšlet vypracování úkolů já sama. S tím jsem měla totiž v závěru svého studia mírně problém – do úkolů jsem vždy dávala vše, nejlepší nápady, dost úsilí. A když jste tu hodně dlouho a vystudujete všechny předměty, které vás nějak zajímaly, zatímco zůstanou ty, které vás už tolik nelákají, může se stát, že vás stejně dobré nápady jako kdysi už tak snadno nenapadají. Zato když změníte činnost, například si čtete úkoly jiných osob na hradě, může vám to otevřít hned několik dalších dvířek inspirace a opět najedete onu ztracenou kreativitu. Nejvíce se mi asi líbí porovnávat si, jak různě mohou lidé chápat a zpracovat jedno společné téma.

Denní věštec: Když jsme u těch vypracování, jste známá tím, že často Vaše hodnocení přesahuje délku vypracování. To Vám to jde prostě tak od ruky?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: – uchichtne se – Nu ano, říká se to o mně a nejspíš je to často pravda. Víte, když jsem jako profesorka začínala, předsevzala jsem si, že budu hodnotit důkladně. Přijde mi férové, pokud si dal student práci a předal mi poctivé vypracování úkolu, abych si zase já dala práci s reakcí na toto jeho úsilí. Tak to má asi každý z profesorů. Komentář k úkolu se většinou odvíjí tak, jak dovedně úkol student vypracoval – pokud mě opravdu zaujme, pak se komentář vskutku píše sám bez ohledu na jeho délku v palcích. Navíc moc ráda studenty tak trochu poznávám i přes ony úkoly, pak se komentář většinou nese i trochu osobněji, je to takové povídání v „dopisech“ ke společnému tématu, jemuž se v předmětu věnujeme. A jak doufám, radostí pro oba zúčastněné, pro mě i pro mého studenta. Musím se ovšem přiznat, že během oněch dvou let jsem už napsala i méně příjemné komentáře, byť to naštěstí nemusím dělat často.

Denní věštec: Jak se pak tedy díváte na komentáře typu „děkuji, máte výbornou…“ a nic?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Na takové komentáře jsem se dívala velmi nelibě už během studia. A fialový hábit na tom nic nezměnil – je to způsob, který mi není vlastní a nikdy nebude. Mám plné pochopení pro to, že někdy profesor nestíhá tak, jak si plánoval (sama jsem toho ostatně příkladem), ale jsem přesvědčena o tom, že by za to neměl trpět student, popřípadě celá třída. Pro mě jsou studenti vždy originální osobnosti, takže i kdyby šlo například o úkol s testem, na který všichni odpověděli stejně, jsem si jistá, že bych se neuchýlila k jednotnému a desetkrát odeslanému: „Máte to správně, skvělá práce!“ Chci, aby student měl jistotu, že jsem se věnovala právě jemu a jeho úkolu.

Denní věštec: Zasteskne se Vám někdy po studentském životě, nebo jste ráda, že jste profesorka?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Jsem ráda členkou profesorského sboru a zfialovění nelituji. Je ovšem pravdou, že být studentem mělo své výhody – pravidelné studium předmětů, a že bych si mezi těmi novějšími uměla vybrat! Jako profesorka však mohu pročítat každý termín výklady kolegů a také u nich požádat o vedení zkoušky CKÚ, takže si stýskat vlastně nepotřebuji. Co se pak týče mé domovské koleje, Nebelvíru, přicházejí mi dosud pravidelně pozvánky na kolejní akce, včetně velmi zajímavých kolejních soutěží, lvíci si se mnou chodí povídat nebo mi posílají sovy, často jsou nadšenými studenty mých předmětů. A já jsem za to vše moc ráda. Sice už nejsem uvnitř koleje, ale dosud jsem si nepřišla kolejí opuštěná. Tohoto pouta si moc vážím, byť mi čas často nedovolí se na akci dostavit nebo se tam pozdržet déle. Tohle se mi stávalo ale už jako studentce, takže v tom vlastně žádná velká změna není. – usměje se –

Denní věštec: Za ty roky práce se Studentská rada rozhodla Vám udělit řád Vox Scholaris. Napadlo Vás, že právě Vy byste mohla být tím, kdo ho dostane?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Vůbec. Byl to pro mě vlastně letos docela šok. Víte, já si ještě pořád přijdu tak trochu jako nováček „na začátku kariéry“, jak bych tak řekla. Je nemálo věcí, kterým jsem se dosud nestihla věnovat tak, jak jsem si původně vysnila. Nosím si v hlavě různé plány a vize, kterými bych ráda svoji výuku a celkově aktivitu na hradě obohatila. A tak pořád nějak nevycházím ze šťastného a vděčného údivu. – začervená se a pousměje – Na slavnosti jsem letos nemohla být, ale sovou se ke mně donesla všechna ta milá slova. Zprvu jsem to pochopila tak, že jsem byla Studentskou radou veřejně pochválená. To mě zahřálo u srdce. Až asi po hodině, když jsem zahlédla pana inspektora, kterak vyvěšuje souhrn závěru školního roku, mi došlo, že jsem od Studentské rady obdržela kromě pochvaly i řád. Jsem ovšem nesmírně ráda, že jsem ho neobdržela sama. Kdybych si měla tipnout, kdo je žhavým kandidátem na tento řád, byla by to zcela jistě má milá kolegyně Hekatea. – usměje se a zajiskří jí v očích –

Denní věštec: Je pro Vás toto hodnocení velkou poctou? Jak se vlastně na řády udělované na naší škole díváte?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Ano, řád Vox Scholaris tak vnímám, jako velkou poctu, protože studenti ho vlastně udělit v daném roce vůbec nemusejí. Studentské radě tímto ještě jednou velmi děkuji! Kromě překvapení a pocty je však pro mě tento řád také ukazatelem, že ve výuce jdu správným směrem, a určitým závazkem. Ve své práci spatřuji i ony už zmíněné rezervy a nedostatky, na nichž mohu nadále pracovat. Řádem to tedy pro mě rozhodně nekončí, že bych si nyní sedla s rukama v klíně s pocitem, že už jsem dosáhla všeho, čeho bylo možné dosáhnout, a že teď už ustrnu na místě. Celkově jsem moc ráda, že na škole různé řády existují. Že máme více způsobů, jak ocenit druhé, vyzdvihnout to, co hradu dávají, čeho zde dosáhli, že skrze udělený řád můžeme projevit uznání. Mohou být laskavým poděkováním, mohou být motivací do dalších let. Jsou dokladem toho, že řádem vyznamenaný člověk dělá něco, čeho si druzí všímají a co oceňují. A jsou také trvalou připomínkou úspěchů, něčím, co zahřeje i po letech na duši, myslím.

Denní věštec: Dosáhla byste ráda i jiných řádů?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: – na chvíli se zamyslí – Toť otázka. Nejspíš jediným titulem, který jsem si opravdu cíleně přála, byl Snaživec roku. Vize, že bych ho někdy získala, pro mě byla velmi motivující, a když se mi ho podařilo vybojovat, byla jsem na sebe opravdu hrdá. Řád Godrika Nebelvíra, Řád ostrého brka a nyní i řád Vox Scholaris pro mě byly milým a neočekávaným překvapením, u dvou posledně zmíněných mám vlastně pořád trochu dojem, že ke mně dolétly omylem. – rozesměje se – A myslím, že s jinými řády to vnímám podobně – pokud ke mně někdy přilétnou, budu se z nich radovat, pokud ne, budu se radovat s těmi, kteří jimi budou ocenění.

Denní věštec: Ač to možná není vidět, jste nepostradatelnou „neviditelnou tváří“ DV, za což jste byla při loňském UNC také oceněna. Není Vám líto, že Vaše práce není zase až tak vidět?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Není. Taková práce mi naopak vyhovuje nejen zde na hradě, ale také u mudlů. Nikdy jsem asi nepatřila k těm, kteří by se cítili dobře na výsluní pozornosti, mnohem lépe se mi pracuje v ústraní, kde je klid a kde se mohu na svůj úkol soustředit. Pro mě je asi důležité hlavně to, abych se cítila hrdá na to, co dělám, aby to těšilo mě samu, aby to přispělo kolektivu, jak je potřeba. A jestli je to vidět, nebo není, to neřeším.

Denní věštec: Co máte na práci v DV nejraději?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Nové nápady, myslím. Ať mé, ať mých kolegů v redakci. Jsem součástí Denního věštce už tak dlouho, že mnoho věcí je pro mě spíše pravidelnou rutinou. Ale nové nápady, ty dokáží motivovat, vnáší do novin svěžest pokroku. Líbí se mi být součástí věšteckého týmu, přestože kdysi dávno jsem vlastně o novinářské „kariéře“ vůbec neuvažovala. Jsou tam vesměs milí kouzelníci, které ráda potkávám. Mám ráda korekturu textu, i když v současné době si od ní dávám na čas tak trochu pauzu. A vždycky jsem měla moc ráda organizaci soutěží a turnajů, zde se ovšem obávám, že ty nejlepší nápady jsem už ze sebe vydala a nyní už to bude spíše na mladší generaci redaktorů.

Denní věštec: Když už jsem u UNC, další ročník se blíží, máte nějaké své horké kandidáty? Čistě z osobního hlediska, komu byste cenu přála.usměje se

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Nu, své oblíbence, horké kandidáty, mám, ale protože jsem součástí nestranného organizačního týmu, mám to štěstí, že je nemusím jmenovat. – rozesměje se a zatváří se lišácky – Když si ale připomenu nominace, jsem si jistá, že žhavým kandidátem by měl být každý z nominovaných, protože je za nimi kus poctivé novinářské práce. Sama jsem zvědavá, komu letos připadne sláva a uznání čtenářů i odborné poroty.

Denní věštec: Je něco, co byste chtěla na naší škole do budoucna dělat? Například šéfredaktorku DV, knihovnici či jinou z nabízených profesí? usměje se

Nerys Heliabel Ghostfieldová: U Merlinova vousu, šéfredaktorku Denního věštce ne! – div neomdlívá při té představě – Mám sice pro strach uděláno, ale… kéž nám Thereska vydrží ve zdraví co nejdéle! Myslím si, že pro tuhle funkci nejsem vhodná – pracuji ráda v ústraní, což ale šéfredaktor vlastně nemůže, ten musí být vidět, je štítem a opěrným sloupem celé redakce a z části i hradní novinařiny.
Možná mě časem nějaká jiná než profesorská funkce zláká, zatím se ale chci opravdu soustředit především na rozvoj své vlastní výuky, nových ročníků mnou aktuálně vyučovaných předmětů, třeba konečně i na výuku svého vlastního předmětu, na nové semináře a časem i soutěže. Umím si představit, že bych například pracovala jako správkyně brigád, v tomto směru se mi hlavou honí spousta nápadů, jak využít přebytečnou energii hradních obyvatel k úžasným pracovním úkonům, které by zvelebily hrad a jeho okolí. Zatím chci tedy dělat hlavně to, k čemu jsem se oblečením fialového hábitu zavázala. – usměje se –

Denní věštec: Moc Vám děkuji za Váš čas a je mi ctí, že jsem mohla vést rozhovor s tak úžasnou profesorkou a čerstvou držitelkou Vox Scholaris.

Nerys Heliabel Ghostfieldová: O té úžasnosti bych si troufla polemizovat, ale když myslíte. – zatváří se laškovně – Bylo mi radostí se s vámi sejít, slečno Helen, a odpovídat Vám na všechny ty zvědavé dotazy. Mějte se kouzelně!

Pro Denní věštec
Helen Miltonová

Autor

Helen Miltonová

Mladičká redaktorka, která se nezalekne žádného tématu, se nejraději po hradě prohání s rychlobrkem v ruce. Velmi často ji zastihnete, jak něco sepisuje – články do Denního věštce nebo do Žlutého Trimela či domácí úkoly a soutěže. Ve volném čase se ráda vyskytuje na famfrpálovém hřišti, ale věnuje se také malování a vytváření pohyblivých obrázků.

Komentáře

  1. Skvěle vedený rozhovor s jednou z nejlepších profesorek na hradě. Těším se na další články od Helen i další rozhovory s mdm.Neryskou 🙂

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *