Třetí ročník je v plném proudu. Co všechno stíhá jezevčice a jak se jí daří? Zapsala si hodně předmětů. Nepřecenila své síly? Stíhá úkoly? Další díl deníku, další zážitky, a dokonce se dočtete, jak malá žlutá holka začala trochu sportovat. Jak to dopadlo, se dozvíte, když otočíte stránku, kde na vás čeká spousta zábavy a úsměvných chvil.
Další měsíc. Čas tady na hradě má nějaký jiný rozměr. Ani se neotočím, je termínová neděle, ani se nenaděju, je další týden, ani se nerozkoukám, je zase sobota. Pojem čas je vážně relativní. A ruku v ruce s kouzly je neobyčejný. Jak pravil William Shakespeare: „Čas ubíhá různě, podle toho s kým.“
A přišly Velikonoce! To byla teda jízda! Mé první svátky jara na hradě byly vážně kouzelné. Přesně o půlnoci začal můj kamarád Pitrýsek šupat holky. Když se dostala řada i na mě, vyrostly mi všude úchvatné větvičky! Bylo to skvělé! Větvičky se vinuly okolo mě a najednou jsem byla jako znovuzrozená. Cítila jsem se taková jakoby jarní, plná energie. Dala jsem Pitovi krásné vajíčko a snad mu udělalo radost. Ani Mark, pan Andrew či Matýsek na mé zdraví nezapomněli. Každý ode mě obdržel košík vajíček, samozřejmě žlutých.
Pak se na Příčné ulici objevil obchod Ušákovo doupě, kde jsem právě ta vajíčka nakupovala. Mimo jiné zde byly k dostání i pomlázky, oblečení, zvířátka, ozdoby a podobné velikonoční věci. Také jsem tam objevila úžasný obleček zajíčka, fantastickou mikinu s překrásnou kapucí. Hned jsem si ji koupila a oblékla. Hřála mě na srdci. Radostně jsem běhala po hradě a objevovala všechna velikonoční zákoutí. Odevšad se ozýval smích, kluci šupali holky, bylo to moc fajn.
Ten den odpoledne jsem si ještě koupila očarované vědro a nadšeně jsem polévala kluky, abych jim to všechno vrátila. Nakonec jsem doběhla do Prasinek, kde stál famózní kurník, ve kterém byly ukryty kouzelné slepičky. Tam jsme sbírali úžasná čokoládová vajíčka. Každou hodinu. Odměnou nám byla dobrotka. Když se zadařilo, ten, kdo čokoládové vajíčko spapal, se proměnil v zajíčka či slepičku a nadšeně hopkal po síni. Vážně jsem se bavila. Také jsem získala zajícomuty a spoustu zážitků a laskavých úsměvů. A dva dny mě bolelo bříško z čokolády a vajec.
Každý den také navštěvuji sklepení. Již mám 13 kouzel. Nově umím spánek, ten je skvělý, také vyvolání démonické kočky a jsem nadšená z netopýrů a krysy. Také umím modré blesky a naučila jsem se i pokročilé kolejní kouzlo, které budu ale potřebovat mnohem později. Nicméně jsem nakonec sebrala odvahu, asi ve mně opravdu tkví kousek lvíčka, a jednoho dne jsem stála na prahu sklepení s klíčem v ruce. Ve druhé ruce jsem držela lucernu a ponořila jsem se do hlubin sklepení. Všudypřítomný chlad nebyl vůbec příjemný. Jaksi zápach, všude pavučiny, přesto jsem šla dál a dál. Bloudila jsem hodiny. Stoupala a klesala jsem v různých poschodích, objevovala jsem všemožná zákoutí ve spletitém labyrintu, až jsem najednou stála u obrovských a těžkých kovaných dveří. A tam zapadly mé dva klíče! Odemkla jsem si… a dodnes bojuji s jedním hnusným chrobákem. Jednou, jednou ho ale zašlápnu! A na ten den se moc těším.
Když se malinko oteplilo, vyšla jsem na procházku kolem hradu. V soutěžích jsem objevila jednu s názvem Rozběháme hrad. Kolem mne prosvištěla má oblíbená madam Elat. Chtěla jsem s ní udělat rozhovor. A víte, jak to všechno dopadlo? Musela jsem ji doběhnout. Já! Nesportovní nesportovec! Ještě dnes mě bolí levé koleno a píchá v boku! Ale získala jsem úžasný rozhovor. Jsem statečný novinář, co i přes plot pro brk skočí. Nicméně madam mne namotivovala natolik, že jsem nějak podlehla procházkám a občas si na nějakou opravdu vyjdu. Naslouchám ptačímu zpěvu, a tak mne napadla soutěž na poznávání našeho ptactva. Bylo to moc fajn. Zábavné i poučné a snad jsem někomu udělala radost.
A ještě jedna velká novina. Má kamarádka Gabrielle mi darovala kotě! Úplně maličké klubíčko, roztomilé a rozkošné. Pojmenovala jsem ji Hagiel. Po andělovi lásky. Je to ještě bezbranné klubíčko a já se o ni starám s velkou láskou. Rozhodla jsem se, že bych si moc chtěla pořídit více zvířátek. Mám moc ráda mazlíky a ráda bych poznala různé druhy. Takže pěkně šetřím štístka na další zvířátka a trpělivě vyhlížím třeba žabičku či hafoně. Z tlustočervů mám ještě respekt, hladit je po bříšku vážně nechci.
A úkoly. No, pěkně jsem si zavařila. Studovat mě moc baví, ale letos jsem si zapsala opravdu hodně předmětů a nedomyslela jsem možné následky. Myslela jsem si, že vždycky všechno zvládnu. Zatnout zoubky a makat! A pak najednou přišly nějaké mudlovské starosti. A tak jsem začala využívat omluvy. Bohužel, stane se. Ale líbí se mi, že i v tomhle hrad na všechno myslí.
Alespoň je dobré si uvědomit, jak lehce člověk přecení své síly a že není kam spěchat. Stoupat vzhůru se dá i s pokorou, pomalu a klidně, rozvážně, a když k tomu všemu ještě zjistíte, že máte kolem sebe úžasné přátele, kteří vás vždy podpoří a podrží, všechno jde hned lépe. Je dobré vědět, že nejste sami. A tak statečná jezevčice proplouvá dál a dál, vzhůru k novým dnům na hradě.
Pro Denní věštec
Petromila Nivalis