Vánoční zastavení s Larrie Larstonovou

Štědrý den je výjimečná chvíle, ať už Vánoce adorujeme, či ne. Hory dobrého jídla, dárečky pod voňavým stromkem, tóny vánočních koled, klid v kruhu rodinném… Protože Štědrý den je o „dávání“ (a nemyslím tím to „hmotné“!), měla jsem přání, abychom Vám i my, redakce Denního věštce, mohli něco nadělit. A tak jsem hledala člověka, který by dokázal ve vánočním zastavení Denního věštce vytvořit tu pravou vánoční atmosféru jako dárek pro Vás. Zda našli, milí rádcové, musíte posoudit jen Vy sami!

– den před Štědrým dnem vejde Niane tiše ke Třem košťatům, zasedne k malému stolku schovanému za voňavou, slámovými ozdobami a mašličkami zdobenou jedlí a vyčkává; náhle se konečně otevřou dveře – Larrie! Dobrý večer! – zamává na milou kolegyni, která právě přisedá – Medovinku? – nabídne a očima vyloudí džbáneček horkého voňavého moku na Róze –

Jé, mmm! – přičichne zálibně k hrníčku – A jak voní! Děkuji, múzo!

Larr, jsem ti velice vděčná, že jsi dnes dorazila, protože v této chvíli už každý chce většinou trávit čas u pohádek, s rodinou, v klidu… O to více si vážím, že jsi dorazila až sem k Róze…

I Róza musí slavit Vánoce a o Vánocích se máme potkávat s blízkými, tak je samozřejmé, že tu jsem!

Víš, já bych ráda čtenářům Denního věštce nabídla v tento vánoční čas jakési sváteční pozastavení, chvilku klidu, míru a lásky při pití voňavé kávy či čaje… Dlouho jsem dumala nad tím, koho vlastně oslovím… Zeptám se rovnou, nepletu se, když tvrdím, že jsem oslovila vskutku vánočního člověka, že? – zářivě se usměje –

Ach, ó ano, já jsem vánoční až na dřeň.
– rozzáří se jí oči – Vždycky jsem Vánoce milovala a tak nějak věřím tomu klišé, že Vánoce nejsou období v roce, ale stav mysli. A tím můžeme mít Vánoce vlastně několikrát do roka, je na nás, jak a kdy si je uděláme. V tom spatřuji jejich velké kouzlo. – usměje se a cucne si voňavého likéru –

Tak to mě nesmírně těší, že jsem se nespletla a že to takto vnímáš. Víš, mám tu totiž připravených deset vánočních otázek (což znamená třináct plus ta jedna již položená) a nevím, co bych s nimi dělala, kdybys Vánoce nenáviděla… – zakoulí pobaveně očima a rozloží si své složky s vločkami, aby se podívala na otázky –

No tak to by byl samozřejmě průšvih! – trošku uprskne – Sem s nimi, Vánoce desetkrát, třináctkrát, nejraději teplé, voňavé, podávané nejlépe s teplou ponožkou a huňatou dekou!

– podá Rí s naprostou samozřejmostí zahřátou ponožku a deku vonící po skořici a perníku – Hned na začátek se chci zeptat na jednu věc, na kterou jsi mi vlastně i nahrála… Říkáš, že Vánoce jsou stav mysli, tím pádem je člověk vnímá pokaždé jinak – roste, leccos prožívá, životní situace se mění… Mě by ale zajímalo mnohem jednodušší dělení… Všimla jsem si, že v určité chvíli začnou lidé vnímat Vánoce dospělýma očima. U mě se to už částečně také projevuje, ale pořád je vnímám ještě tím dětským pohledem. Jak to máš ty? Jsi o Vánocích dětská dušička, nebo dospělá ochranitelka krbu? – zahřívá si ruce o džbánek s medovinou a snaží se odolat pokušení strkat prsty do roztaveného vosku svíčky –

– pokyvuje –To je pravda, Vánoce jsou každý rok trochu jiné, ačkoli jejich kouzlo přetrvává – jen na sebe z mého pohledu bere nové formy a podoby tak, jak člověk nabírá nové role. Já v sobě mám určitě pořád obrovskou porci dítěte a asi vždy mít budu, alespoň o to usiluji. Dětský pohled na svět je čarodějný sám o sobě a obzvlášť vánočnímu času dodá nezaměnitelný třpyt. Vždy se budu rozverně radovat z nočních světýlek ve městě, z provoněných náměstí a trdelníků, ze kterých jsem pak pocukrovaná od hlavy až k patě. A nikdy nepřestanu věřit na Louskáčka a svět pohádek. Ale samozřejmě, časy se mění. Dárky dnes prožívám už trochu jinak, spíš jsem natěšená na to, jestli budou mít blízcí radost z toho, co jsem si na ně připravila, stejně tak má své kouzlo to, že už můžu sedět jako velká holka a pít tu s tebou medovinu. – zakření se – A určitě se rok za rokem víc starám o to, aby nám v rodinném kruhu bylo dobře a abych té pohodě aktivně přispívala.

– zapisuje odpověď, potutelně se usmívá a je moc ráda, že si pozvala zrovna Rí – Zkusila bys mi charakterizovat své Vánoce… pěti adjektivy?

– nakloní hlavu na stranu – I ty liško! – zasměje se – Moje Vánoce jsou… magické, hřejivé, rodinné, šťastné a někdy dost bláznivé. Jak už to tak k Vánocům a předvánočnímu času patří… – pousměje se –

Tys fakt řekla jen pět! – vytřeští oči – Dobře ty! – směje se – To bych nezvládla! Ale zpět k tobě! Už jsi tady nakousla, že jsi vždycky natěšená na to, jak budou lidé vnímat tvé dárky, takže asi nemá cenu se tě ptát, jestli raději dárky dáváš nebo dostáváš… Zeptám se tedy jinak – dostáváš ráda dárky? Jaké při tom máš pocity?

– ošije se – Ale to víš že ráda dostávám dárky! To napětí a nedočkavost, když zatáhneš za mašli, moment překvapení… K vánoční mozaice to prostě patří. Na druhou stranu neumím na dárky reagovat, často nedovedu vyjádřit, jak moc pro mě znamenají, a prostě jen sedím jak mech na mezi a svítím radostí. – zasměje se – A jistě, pak jsou tu takové ty dárky… Zhruba v tomto stylu: pergamen k nahlédnutí
– culí se nad pergamenem – Navíc tedy u nás doma se pěstuje takový ten model, kdy všichni sedí kolem stromku a rozbaluje se pěkně dárek po dárku, trvá to děsně dlouho a všichni hrozně pozorují, co ty na to, jsi ve světle reflektorů. – směje se – Takže se mi pak děje, že reaguji nějak nacvičeně, hlavně abych promerlina udělala radost obdarovávajícímu, a z dárku se potěším pak v klidu o samotě. – zubí se –

– směje se nad pergamenem – Ehm… Pak jsou taky takové ty ušmudlané obálky s jednou bankovkou, které kolují rodinou, že… – zakření se na Larrie, která se stále zubí na ni – Ale zpět k tomu kouzelnému… Po přečtení tvé odpovědi se opravdu těším na zítřek. – mrkne – Rodinné Vánoce, to je prostě klasa… Dodržují se u vás tradice?

Hmm, to je zajímavá otázka… Když jsem byla mrňous, tak docela jo. S tátou jsme vyráběli ořechové loďky, krájeli jablíčka, samozřejmostí byl každoroční pokus o zlaté prasátko, ideálně bez klů tedy. – v očích jí zahrají jiskřičky – Od babičky jsme zas dostávali rybí šupiny, od mamky jmelí, kdy jsem se naučila, že jmelí má být darované. Dodnes pak přetrvalo pečení cukroví, i když postupem času peču spíš já se sestrou, veliká výzdoba domova, spousta světýlek, prskavek, pohádek, Ježíškovo cinkání na zvonek… Nikdy jsme ale třeba nezpívali koledy, já mám ze zpěvu hroznou hrůzu. – směje se – A olovo jsme odlévali snad jednou jedinkrát, když už jsem byla dospělá, a byl to prostě děsný fail, ehm. Já a horké kovy, to prostě ne-e, i když vědma bych se svou rozbujelou fantazií byla určitě výborná! – kření se –

Myslím si, že i tohle všechno je pořád víc než průměr, mohu-li soudit dle toho, co jsem od různých lidí slyšela. Zazpíváš mi někdy koledu? – zakření se –

Nech Larstonovou otevřít pusu ke zpěvu a vánoční pohoda bude ta tam. – varovně vztyčí ukazovák – Myslím to vážně!

Dobře, dobře, necháme si koledu třeba na Apríl… – zasměje se – Larrie, co jiné tradiční vánoční záležitosti? Máte stromek živolu nebo mrtvolu? Jíš kapra? A cpeš se cukrovím k prasknutí?

Živolu, jedině živolu! Byla jsem vychovávaná k tomu, že co je umělé, to je hnusné, a hrozně jsem to přejala. – zuřivě kýve – Mám hrozně ráda košaté stromky, takové ty huňaté boubeláče, co se toho na ně hodně vejde! Kapr u mě jako véča nikdy moc nefrčel. Byla jsem ale odmala ujetá na zvířátka, a jakmile se v ulicích objevily kádě, musely se hledat klikaté trasy bez kádí, protože Larrie jinak potřebovala všechny ty kapříky domů. – směje se – Ale ne, ani chuťově prostě, ne. Dlouho jsem ryby nejedla a zbaběle jsem se rvala řízkem, pak když jsem byla trošku starší, už mi ryby začaly vonět, doslova, a dneska si dám ráda.
No a co se týká cukroví, ó jé… Už dva dny před Vánoci mám pocit, že se nevejdu do štědrovečerního úboru a že tolik cukru prostě nemůže můj organismus vydýchat! Obzvlášť plněné ořechy, rohlíčky, pracny a marcipánky… – zamilovaně se zahledí do dáli – Já prostě miluju cukroví!

– zakručí ji v břiše – Některé rozhovory umí potrápit. – zasměje se, zkusí zaplašit vidinu cukroví a napije se sladké medoviny – Nejkrásnější dárek, který jsi dostala?

– vytřeští oči – Co to po mně chceš, fuj! Tohle je hrozně relativní, takhle vůbec nepřemýšlím… – protáhne obličej – Myslím, že „nejkrásnější“ je vlastnost, která se odvíjí od nějakých hodnot, a ty se můžou měnit. Když to vezmu pocitově, co se mnou nejvíc zacloumalo, tak asi paradoxně nešlo o hmotný dárek a vlastně to vůbec nebyl dárek. Ale jeden rok byla moje sestra pryč v zahraničí, přes půl roku jsme se neviděly a já byla škvrně a nemít ségru kolem sebe byl hrozný nezvyk. A ona přijela den před Vánoci domů a já… no, měla jsem Vánoce. – usměje se – Dodnes mě ta vzpomínka rozzáří, takže to bych asi nazvala tím nejhezčím dárkem. Ale v posledních letech je pro mě čím dál větší dárek ten klid Vánoc a když se sejdeme v rodinném chumlu. Jsem pak vděčná za to, že ho mám. – kýchne a hned vytáhne způsobně kapesník a utírá nos i napáchané škody na stole –

– je dojatá, takže taky smrká, ale krapet způsobněji – Já vím, že hodnota věcí je relativní, ale přece jen, je něco, co bys ráda našla pod stromečkem?

Já jsem vždycky chtěla koně! – vykulí oči – Asi prostě hrozně potřebuju koně, ještě pořád. A už jsem vyzkoušela všemožné náhražky figurek, obrázků, pohledů, plyšáků, sošek… Ale toho živého mi furt nikdo nedal! – dupne si nožkou – Kdyby mi dal někdo koně (i s příslušenstvím teda, jinak by to byl spíš bílý slon – zasměje se – ), tak se zjevím radostí! Nač mít skromná přání, že. – hihňá se –

– píše si: Larrie – kůň – No, předám, uvidíme, jestli jsi byla hodná… – mrkne – Ale jinak, skromná přání je třeba mít! Bratr se mě letos také ptal, co by mi měl u Fleutýny zařídit, no a já se nebála projevit skromné přání a řekla, že bych ráda permit za pár set tisíc na Nanga Parbat. Odpověděl, že si vezme úvěr u Gringottů a u Fleutýny to zařídí. – směje se a plácá se do kolen – Ale myslím, že to asi neudělá… – napůl zklamaně, napůl pobaveně pokrčí rameny –

– vyprskne smíchy – Prostě na Vánoce je třeba okázalost a žádné troškaření, já ti naprosto rozumím! Jestli tam ten permit nebudeš mít, tak si spolu půjdeme stěžovat na lampárnu! Já toho koně totiž určitě taky nedostanu, jsem na to moc zlobidlo!

Mimochodem, když jsme u těch dárků, jsi trhač nebo skládač? Tedy – sedíš u stromku, rveš z dárků balící papír, muchláš ho a házíš všude kolem, nebo ho decentně a maximálně opatrně sundáváš, skládáš a schováváš?

Já jsem asi taková mírná odrůda skládače. Jsem totiž na balení dárků děsně ujetá, celý rok syslím papíry, mašle, cingrlátka a jmenovky a dost často jsem pak spokojenější s tím, do čeho je dárek zabalený, než co jsem do něj dala.
– zasměje se – Je to fakt choroba, ale zas mám prostě arzenál pravého baliče a rok co rok klábosím s těmi šikovnými paními u balících stánků a snažím se od nich vysondovat nějaké fígle. No a to mě naučilo si prostě balení vážit, i když je třeba ožužlané a hala bala udělané – bylo by mi proti srsti ty papíry rvát. Jasně, utrhnu, je-li třeba, ale nejsem drtička. – zakření se – Ale zas to jako neschovávám, prostě to nějak napůl složím a pak to likviduju. Jen když dostanu nějaký super zabalený dárek s nějakou ultra bomba mašlí, tak si to dám na stranu a pak zkoumám, abych se něco přiučila. A z některých papírů si udělám ústřižek, protože ráda vyrábím koláže a tohle se mi tam vždycky hodí.

– sprostě si píše tipy a culí se u toho – Kdybys dostala za úkol, vybrat pro sebe a svou rodinu místo mimo Českou republiku, kde oslavíte Štědrý den, které by to bylo?

Jé! – zasvítí jí v očích –No tak ono asi není už tajemství, že jsem čtvery Vánoce slavila v Anglii. A za tu dobu jsem si k tomu místu vypěstovala strašně silný vztah a vánoční Surrey je pro mě druhý domov. Kdybych měla takhle vybírat, vrátím se v okamžení právě tam, mezi všechna ta světla a okázalé dekorace, ale do městečka, kde se i cizí lidé po celý rok zdraví, jsou k sobě zdvořilí a hrdí na vzájemnou sousedskou patrolu domů. – široce se usměje – Britské vánoce mají hrozně do sebe, je to jak ve vánočních filmech a i když jsou tisíce jiných míst, kde bych prozkoumala i nové kultury a neznámé kraje… Vánoce podle mě mají být doma. A tady bych se doma cítila.

Jééé, úplně jsem se teď zasnila, no vážně… Zkusím položit ještě jeden takový fatální dotaz…. Kdybys mohla pověsit na stromeček jedinou věc… Co by to bylo?

Perníčka! – vyhrkne bez váhání – No Toho perníčka, který se nakládá do lázně perníkového latté sezonu co sezonu v pražských kavárnách! Je voňavý, rozkošně se usmívá a mám vždy oči jen pro něj. I kdyby byl stromek jinak nahatý a na něm trůnil tenhle perníček s tím blaženě oblbnutým úsměvem, bude mi to ke štěstí stačit. – kření se – Každý by pak musel uznat, že Vánoce jsou prostě k sežrání!

Vánoce JSOU k sežrání! – zasměje se – Mám tady pár posledních dotazů… Rí, jsi odborník na lidské nitro a co si budeme zastírat – k Vánocům patří i stres a rodinné hádky, měla bys nějaké doporučení, jak Vánoce přežít co nejvíce v klidu?

Určitě! Kdo může, nechť si dá před rodinnou návštěvu do jedné nožky, kápne trošku rumu do čaje nebo kakaa, o Vánocích se to totiž smí. A hnedle budete jeden velký zen! – šibalsky se zasměje – Ale ne… Já prostě myslím, že je potřeba mít na paměti ten širší obrázek, že Vánoce opravdu mají být časem odpočinku a ne shonu. Tak prostě nebude deset druhů cukroví, ale tři. Tak prostě nebude protříděné to šuple, do kterého se celý rok nekouká, no bóže. Svět se nezboří, klídek. Pustím si koledu a pohoda. A když jančí příbuzenstvo, odpluji do klidného rožku, nemám-li tu možnost, pak aspoň do říše fantazie, kapitola o zastřihování ocasních proutků koštěte to jistí, to věděl už Harry Potter! No a pokud vše selže, pořád jsou tu pink fluffy unicorns, co tancují na duze! – ukáže na hýbající se pergamen
– To už vás vytáhne fakt z jakékoli žumpy. – směje se –

– třeští oči na pergamen – To je… extraordinérní. – směje se – Larrie, šlo by říct, na který dárek z těch, které jsi darovala, jsi nejvíc pyšná? Ze kterého máš opravdu nejlepší pocit?

Achjó. – zakňourá – V poslední době mám fakt krizi nápadů na dárky, nevím co se děje, tohle bude bolet… – zasměje se – Ale ne, asi nejvíc hrdá jsem na dárky, které vyrábím ručně. A jeden jsem měla fakt megalomanský pro svou maminku, vyráběla jsem jí kalendář, kreslila jsem každou z dvanácti fází zvlášť na docela velký formát a trvalo to hrozně dlouho, než jsem to doklepala – asi troje Vánoce, ehm. – zastydí se – Ale když jsem to dotáhla, byl to hrozně super pocit! Hodně mě to posunulo po všech možných stránkách a radost z něj byla obrovská i na straně obdarované, což je ta největší odměna.

To muselo být hrozně moc práce! Vyráběné dárky nejsou vyčíslitelné nejen finančně. Taky si jich velmi vážím… Rí, poslední otázku, kterou na tebe mám, příliš neodkloním od Vánoc a od dárků. Ale bude možná krapet záludnější…. – přemýšlí, jak to formulovat – Kdybys měla dát dárek – hmotný i nehmotný – člověku, ne konkrétnímu, ale člověku obecně, co by to bylo?

– zakaboní se nad zákeřným dotazem a hrozivě se zahloubá – Z hmotných dárků bych asi člověku dala ponožky. Už velký Brumbál říkal, že člověk nikdy nemá dostatek ponožek, nedejmerlin, aby měl někdo Vánoce bez ponožek! – zablýskne se jí v očích – No a z nehmotných… Určitě lásku. A nemyslím tím svalnatého muže nebo vnadnou ženu, i když by asi kdekdo nepohrdl. – trošku zašilhá – Myslím, že spousta zla vzniká z nedostatku lásky… k sobě především, k druhým. Nevyřeší se tím všechno, vůbec ne, ale spousta ano. Takže, jakkoli to zní fraškovitě, je to prostě tak. – pousměje se –

Děkuji, milá kolegyně, krásnější odpověď asi čtenáři Denního věštce nemohli dostat… – usměje se – Já ti moc děkuji, nejen za tvůj čas, ale i za tu vánoční atmosféru, kterou prostřednictvím tvých slov mohu předat dál. Přeji ti za sebe, za redakci a určitě i za čtenáře, aby tvůj Štědrý den byl hřejivý, voňavý a abys narazila na ponožky, kamkoliv se podíváš. Na čisté tedy! – zasměje se –

Ale to já ráda narazím i na špinavou, přijde mi to jako parádní rebélie, narazit ve vycíděné a dokonalé vánoční domácnosti na jednu obyčejnou, zašedlou, špindíratou ponožku! Musím ji ještě někam nastražit rychle, než vypukne Štědrý den naplno! – plácne se do čela a třese kolegyni vděčně rukou – Děkuji, děkuji! Za připomenutí, za krásné posezení, za spoustu dobrého pitiva, tady jsem si dovolila z vlastní zahrádky… tedy plechu… cukrovíčko. – ošije se, podává krabičku s mašlí a pak se zvedá k odchodu – Také přeji nádherné Vánoce a plný břich především!

– se smíchem přebírá krabičku – Tomu říkám sladká tečka za naším rozhovorem. Děkuji ti! – zaplatí u Rózy a vydá se spolu s Larrie vstříc vánoční tmě pozemků mezi hradem a Prasinkami –

Milí čtenáři,

Štědrý den je téměř u konce, ale sváteční dny a dny volna nám nekončí. Přeji Vám tedy za celou redakci, aby nejen dnešní kouzelná noc, nýbrž i další dny byly plny kouzel a nejrůznějších vůní!
Šťastné a veselé!

Jménem Denního věštce
Niane z Libelusie