Už vím, co s tím?

Někdy může redaktor využít své možnosti promlouvat k lidem skrze tisk. To se pak nezabývá klasickou novinařinou, když namáčí brk do kalamáře, aby na pergamen přenesl své myšlenky, vyjádřil se ke konkrétní situaci a sepsal tak slohový útvar, který se nazývá komentář. Ale nechme teorii teorií, ať se na ni práší v policích, a pojďme do terénu.

Nikoho asi nepřekvapí, že tím terénem je myšlena Velká síň a Prasinky, konkrétně hostinec U Tří košťat. Stejně jako před několika dny, když jsem psal článek o možné rekonstrukci hostince, vyrazil jsem tam jen s brkem. Minulý článek odstartoval debatu, jestli je rekonstrukce řešením. Byť článek řešil především rekonstrukci, musel jsem se i já zamyslet nad komentáři. Má rekonstrukce, tedy rozšíření lokálu, smysl? Je rozšíření řešením? Tím, že bude více míst, bude v hostinci i více vysedávačů. Je toto cílem rekonstrukce? Je toto cílem hradu?

Z těchto řádků cítím názor, že na škole máme i jiné aktivity než je popíjení U Tří. Ano, to máme. Třeba výuka a boj o školní pohár, což je páteří projektu. I školní řád v tomto směru mluví jasně: „Úkolem studenta je sbírat body pro svou kolej.“ Nejsem si vědom toho, že by někdo u Tří košťat někdy sebral nějaký bod. Školní řád ale pokračuje… Studenti jsou povinni…, jejich cílem je… V konečném důsledku tak školní řád, respektive tato jeho část, určuje vše jiné než vysedávání u Tří košťat. Ovšem tato pasáž je zakončena podstatnými slovy: „Nezapomeňme však, že body zde nejsou to nejdůležitější. Účelem zde je zábava.“

Ano, zábava. Každý se baví jinak. A je jedno, do které koleje patří, je-li prvák, starší student, primus, profesor nebo duch. Zkrátka pojem „zábava“ si každý vykládá jinak. A každý má tu svou zábavu rád. Tak proč se nebavit, když má zábava oporu ve školním řádu? A tak tu máme bodohrotiče, kteří pilně bod po bodu plní bodovací hodiny své koleje. Máme tu i milovníky módy, kteří zažívají pocity blaha, odnáší-li si nový kousek z Příčné ulice nebo z NiTi. Máme tu kolejní patrioty, které jinde než v kolejní místnosti nepotkáte, protože kolej je pro ně rodina a jinde lépe nebude. Máme tu i takové, pro které je zábava povídání si s kamarády ať již ve Velké síni, ať již U Tří košťat. Máme tu spoustu dalších, konkrétně jednoho každého člena našeho kouzelnického světa, pro kterého slovo „zábava“ znamená jednoduše to, co baví jeho. Aktuálně máme na hradě tedy 478 druhů zábav. Na světě pak asi 6 miliard druhů zábav.

Musel jsem nakonec dospět k jednoduché otázce, na kterou se těžko odpovídá. „Proč by moje zábava měla být méně důležitá nebo horší než zábava druhého? Než zábava zbylých 477 lidí na hradě? Než zbylých šesti miliard lidí na světě?“ Je smutné, že tuto odpověď nedokážeme na hradě nalézt, byť nám leží u nohou a je nás z šesti miliard „jen“ 478. Stejně tak je smutné, že se pak někteří uchylují k hrubému chování a hrubým slovům jen proto, že jsme si na otázku nedokázali odpovědět.

Tak nám tedy, Heusingere, na tu otázku odpověz, když jsi tak chytrý! Říkáte si to? Já bych si to tedy řekl. Ale také jsem napsal, že na tuto otázku se špatně odpovídá. Takže na ni neodpovím a – byť se necítím žádným vůdcem – ukáži jen směr. Jako redaktor, který přenesl své myšlenky na pergamen.
Neházejme nikoho do pytle nováčků, do pytle starších studentů, primusů, profesorů, sympatických a nesympatických. Smažme na chvíli hranice na erbu školy a pojďme hledat odpověď. S nebelvírskou statečností pojďme za těmi, které nemáme až tak v lásce. S mrzimorskou přátelskostí se pak chovejme ke všem. S havraspárskou moudrostí promlouvejme se všemi. A se zmijozelskou cílevědomostí se nenechejme odradit od neúspěchu. Protože k těm největším kouzlům nakonec nepotřebujeme hůlky. Važme si toho, že nás Moudrý klobouk pustil za brány hradu, a respektujme jeho rozhodnutí, že stejně jako nás pustil do hradu i dalších 477 lidí.

Z Denního věštce
celému hradu
Edmund Heusinger