Mé první zážitky v Bradavicích

| Vydáno:
Hned při prvních toulkách po hradu jsem nestačila vycházet z údivu. Kam jsem vpadla, tam na mě něco číhalo. Ať už jsem se dostala do Ďáblovy jámy, kde mi nezbylo než hádat různá slova, abych z ní mohla vylézt, nebo na mě vybaflo velké čaroku, jehož čísla se neúnavně mračila, dokud nebyla správně vyřešena. Ta radost, když jsem něco správně vyřešila a dostala za to i svou první odměnu, to bylo něco, co tento hrad činilo ještě zajímavějším. Avšak dostalo se mi i nějakého zklamání. Rozhodla jsem se tedy sepsat tento svůj první článek a podělit se s vámi o zážitky.

Hejno lososů

Již první den mě mé kroky zavedly do Velké síně. Byl již čas oběda, a tak jsem si říkala, že tam nakouknu a zkusím se poptat po něčem k jídlu. Sebrala jsem tedy veškerou odvahu, otevřela dveře a vešla dovnitř. Bylo tam pár starších studentů, uctivě jsem tedy pozdravila a sedla si na volné místo. Chvíli jsem poslouchala, o čem se baví. Jakmile padlo jméno losos, celá nadšená jsem se vrhla do debaty. Hned jsem se začala zajímat, jestli jsou tu k jídlu lososi. Miluju lososy na másle. Celá nedočkavá jsem tedy vyhlížela, kdy konečně budou na talíři. Pořád kolem mě padaly slova, že je jich tu plno, prý celé hejno. Začala jsem je tedy po celé Velké síni hledat. Když jsem ani po pár minutách hledání nenašla ani jediného, tak jsem si postěžovala starším studentům. Odpovědí se mi však dostal jen smích, až po chvíli jedna studentka z Mrzimoru prohlásila, že losos jsem já, tedy nováček. Celá zhrzená, zklamaná a hladová jsem tedy vyběhla z Velké síně za burácivého smíchu starších studentů. K obědu a k večeři jsem tedy měla jen pár Bertíkových fazolek, které se mi podařilo vyhrát v Ďáblově jámě.

Pomsta za medový koláček

Druhý den ráno na mě velice tvrdě zaútočil můj hlad a dal mi ultimátum, že pokud ho nenakrmím, tak začnou ty pravé potíže. Z takové obavy mi tedy nezbylo než jít znovu do Velké síně a zkusit se tam nasnídat. Když jsem tam vešla, byla tam jen jedna nebelvírská studentka, Hekatea Centaurix, jedna zmijozelská studentka, Barbara Arianne Lecter, a mé dvojče, lososová Ciel Arcum Arrow. Pozdravila jsem přítomné a přisedla si ke svému dvojčeti, nalila jsem si kakao a bezmyšlenkovitě sáhla po jednom medovém koláčku. Zatímco jsem jej spokojeně žvýkala, poslouchala jsem, jak se Ciel baví s Hekateou o jejich popáleninách na rukou. Starší studentka vysvětlovala Ciel cosi o výrobě lektvarů a že jsou potřebné rukavice atd. Moc jsem to nevnímala, jednak bylo asi 6 hodin ráno a hlavně jsem musela rychle uspokojovat svůj hlad. I proto mě hned nezalarmoval vyčítavý pohled Ciel. Já hlava děravá totiž zapomněla, jak je Ciel háklivá na svůj talíř a jídlo na něm. Ihned jsem to začala napravovat, začala jsem tam dávat všechny koláčky, co byly po ruce, ale bylo již pozdě. Ciel už začala nespokojeně bručet. Mezitím se hovor změnil nečekaným směrem, chvíli byla Hekatea podezřívána z toho, že je snad bazilišek! Začala jsem být hodně nesvá, pokukovala jsem po ní a zkoušela zjistit, zda je, nebo ne. I Barbara a Ciel se snažily v ní baziliška objevit. K mé velké úlevě však Hekatea neměla s baziliškem nic společného. Avšak oheň již byl na střeše. Bazilišek se sice nikde neobjevil, ale Ciel využila příležitosti a vykonala svou pomstu za medový koláček. Čekala jsem sice, že se pomstí, ale rozhodně jsem nečekala takový kalibr! Mou milou Ciel totiž nenapadlo nic lepšího než zareagovat na mou poznámku, že nemám ráda hady. Prozradila na mě, že se bojím hadů a že všem hadům, co vidím, dokresluji nebo navlékám nožičky! Je to sice pravda, ale nikdy jsem nečekala, že se to dozví ostatní zrovna takhle.

Teorie kolejních zvířat a fanclub pro slepýše

Ciel nebyla ani zahanbena svou zradou! vesele se s ostatními bavila o tom, jak vypadali všichni plazi, kteří mi zkřížili cestu. Ze zmijozelské koleje se mi samozřejmě pochopení nedostalo. Jediná Hekatea byla na mé straně. Říkala, že takový had s nožičkami je již vlastně ještěrka a ty že jsou roztomilost sama. Zcela schvalovala můj postup. Barbara se však vytasila se slepýšem. Ano, je známo, že slepýš není had, ale patří k ještěrkám. Avšak jak jsem i Barbaře odpověděla, slepýš je nešťastný případ. Na to Barbara poznamenala, že je to tedy chudák. Je slepý, nešťastný a ještě případ. Bohužel jsem však musela namítnout, že vzezření má jako had a že by tedy také dostal nožičky. Slepýše se mi však zželelo, a tak jsem dodala, že mu fandím a že si myslím, že v příštích staletích to ještě dožene a všem vytře zrak! Na to však Barbara poznamenala, že to my už nezažijeme. Nechtěla jsem však ztrácet naději a podotkla jsem, že mu věřím, že se hecne a dokáže alespoň nepatrnou změnu (jako třeba výrůstky nožiček) již v příštích padesáti letech. Hekatea také připomněla, že jeho start je dobrý, je již ve vyjmenovaných slovech a každé dítě se jej musí učit nazpaměť. Barbara však prohlásila, že tou dobou již bude přicházet o jiné iluze a že slepýšův pokrok si již nebude pamatovat. Některým se holt člověk, natož slepýš, nezavděčí.

Aby se debata ještě více rozmohla, přispěla i Ciel svým předpokladem, že by to byla rána pro Zmijozel, kdyby mě k nim Moudrý klobouk zařadil. Myslím, že by to rána nebyla jen pro kolej, ale i pro mne. Byla bych nucena všem hadům vnutit nožičky a dokreslit je těm nehybným. Celá koncepce Zmijozelu by se pak musela změnit. Byl by nucen přijmout za své kolejní zvíře ještěrku. Mně by se to sice více líbilo, ale obávám se, že by hodně dosavadních studentů začalo remcat. Padl sice návrh od Barbary, že takový T-Rex byl také ještěrka, avšak než by se k němu Zmijozel dopracoval, už by to byla kolej malých sladkých ještěrek.

Hekatea, která se zájmem sledovala průběh debaty, se zeptala nás, lososů, jak by na tom byl Nebelvír. Než jsme se však stihly rozmyslet, už vypálila první nápad Barbara. Nejlepší by prý byla surikata! Mně i Hekatee se to zalíbilo, surikaty nejde nemít rád. Pak jsme se ale obě shodly, že tygr by byl jasná volba. Každopádně by si Nebelvír zachoval svou kočičí důstojnost a šarm. Díky těmto společným názorům jsem mohla začít říkat Hekatee „Heky“. Stala se tak mým prvním přítelem z řad starších studentů. Jsem za to moc ráda a doufám, že jich bude jen přibývat.

Vánoční skřítci, pečení holubi, no prostě blázinec!

K mé úlevě se Ciel konečně rozhodla, že se zvedne od snídaně a půjde prozkoumávat hrad. Škodu sice již napáchala, ale aspoň se zmírnil předpoklad, že by mohly být škody ještě větší.

Do síně se mezitím přišli najíst další studenti z Nebelvíru. Heky se jich zeptala, zda by brali za kolejní zvíře surikatu nebo tygra. Při pohledu na jejich nechápavé výrazy jsem to již nevydržela a vyprskla jsem smíchy kakao na Barbaru, která seděla nejblíže! Snažila jsem se škodu ihned napravit, ale krásná zelená róba, kterou měla Barbara na sobě, již vsakovala kakao. Začala jsem se omlouvat jak o život. Naštěstí se Barbara moc nezlobila. No, ono, ehm… Ona se už potom ani moc zlobit nemohla, neboť Heky využila situace, kdy se na ni Barbara nedívala, a vyřkla jakési zaklínadlo, jež mělo za následek, že se Barbara proměnila ve vánočního skřítka! Vyvalila jsem oči, avšak než jsem stihla cokoliv jiného, Heky již zamířila hůlkou i na mě a ze mě byl vánoční skřítek také! Řeknu vám, byl to zvláštní pocit. Naštěstí zaklínadlo netrvalo moc dlouho. Po pár minutách jsme obě byly s Barbarou v pořádku a róba k mému úžasu a k mé úlevě byla znovu čistá a krásná jako předtím.

Doufala jsem, že už bude klid. Nejen, že jsem se mýlila, ale mé oči od toho vyvalování již opravdu začaly bolet. Místo jídla na talíři se najednou začali ve Velké síni vznášet pečení holubi! Všichni je začali horoucně chytat a pojídat. Nikdy jsem neviděla nikoho hltat tak rychle a tak rychle přibírat. Všichni vypadali hrozně nafoukle, avšak šťastně si olizovali prsty a chytali další pečínky. Mně se nepodařilo chytit ani jednoho. Tak jsem to vzdala a začala pojídat zbylé koláčky, co nestačila Ciel zabavit.

Hannibalovo jezero aneb Nekecej a táhni!

Ještě jsem nestihla ani dojíst poslední koláčky a najednou mě nabral dav ostatních studentů. Nevěděla jsem, kam mě unáší, a na veškeré dotazy mi jen bylo řečeno, že musíme jít tahat. Nechápala jsem absolutně nic, avšak odpor byl zcela marný. Nechala jsem se tedy vláčet s ostatními nechápavými lososy. Nakonec jsme po pár minutách konečně dorazili na místo určení a to tedy k Hannibalovu jezeru. Tam již Barbara a Heky začaly něco lovit v jezeře. Zamžourala jsem na to a zjistila, že je to jakési triko s králíčkem. Než jsem stačila cokoliv říct, byl mi dán do ruky provaz a řečeno, ať nekecám a táhnu. Tahalo nás asi průměrně sedm lidí. Bylo to únavné a nekončící, pořád jsme padali a triko ne a ne vytáhnout. Nakonec jsem viděla, jak pár starších studentů a jedna paní profesorka odzátkovali jakési lahvičky, vypili nějaký lektvar a pak začali táhnout spolu s ostatními. Po požití lektvaru jakoby se vše stalo lehčí. Pořád nás tahalo stejně, ale najednou „žbluňk“ a triko se objevilo v rukou Barbary. Všichni popadali na břeh a začali oddechovat. Jakmile jsme dokázali popadnout dech, pogratulovali jsme Barbaře k úlovku a šli jsme zpátky do hradu.

Nepřítelem stiskem ruky

Jelikož jsem byla najezená a zatoužila jsem po troše klidu, nevrátila jsem se s ostatními do Velké síně, ale zašla jsem si do Prasinek. Navštívila jsem opět Ďáblovu jámu, vyluštila nějaké čaroku a nakonec jsem nakoukla i do siláckého ringu. Zkusila jsem si jeden zápas s dalším nováčkem, ten jsem vyhrála, a tak jsem si troufla přijmout výzvu od jednoho zmijozelského studenta jménem Zpytlehněv Zďáblíkov. Náš souboj byl snad nekonečný, trval několik hodin, a když už jsem ztrácela veškeré naděje a chtěla jsem se vzdát, tak najednou Zpytlehněv odpadl vysílením a já celá překvapená vyhrála. Jakmile jsem se vyhrabala z ringu, zamířila jsem hned do své ložnice a padla zcela vysílená na postel. Ráno mě vzbudilo zaťukání cizí sovy na okno. Myslela jsem, že je pro někoho z nováčků, tak jsem ji vpustila dovnitř, avšak sova upustila pergamen ze zobáčku mně do rukou. Rozbalila jsem jej tedy a přečetla jedinou větu: „Nesnáším Tě.“ To vše obsahoval pergamen, tedy i s podepsáním Zpytlehněva. Chvíli jsem na to mžourala a odepsala jednoduché „Proč?“ Sova jen houkla a odlétla. Asi po deseti minutách mi přišla odpověď, jež obsahovala odůvodnění. Prý byla výhra zcela nespravedlivá, jelikož jsem vyhrála já a ne on, a že jsem tedy jeho nepřítel. Jelikož jsem byla ještě rozespalá, odpověděla jsem „dobře“ a opět usnula.

Nabádám všechny nepřátele pana Zpytlehněva, zda mají nějaký organizovaný spolek jeho nepřátel, ať mě prosím přidají. Jinak budu nepřítelem nezávisle na nich. Děkuji.

Bylo mi řečeno, že si v Bradavicích snadno udělám přátele, ale vidím, že u nepřátel to jde ještě snáz. – směje se – Jen doufám, že těch přátel bude nakonec více. V Bradavicích se mi zatím moc líbí a už se nemohu dočkat, až budu také zařazena do jedné z kolejí. Jen doufám, že Moudrý klobouk přihlédne k mé fobii a nebude chtít přeorganizovávat kolej Zmijozelu. Bylo by to nemilé na obě strany a jistě vyčerpávající. Doufám, že i nadále bude tento hrad pln překvapení a že se mám ještě na co těšit.

Pro Denní věštec
Rain Bow Arrow

Komentáře

    1. Re: – Děkuji mnohokráte :). V tom případě zcela posloužil svému účelu :). Samozřejmě všechny informace jsou založeny na pravdivých událostech :D.

  1. – Rain, moc pěkný článek, také jsem se pobavila!
    A k těm informacím, Denní věštec přece jiné než pravdivé informace netiskne! – směje se –

  2. – Příjemné počtení. Líbí se mi, jak to umíš podat a Zpýti se neboj, on má špatnou paměť a za den – dva si už nepamatuje vůbec nic ;o))

    1. Re: – Děkuji Andrew :), pochvala vždycky potěší. No zatím je ticho po pěšině, tak asi zapomněl nebo něco kuje :D.

    1. Re: – Děkuji moc Ines :), moc mě těší, že mám tak milé a pozitivní ohlasy na tento článek :).

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *