Ošetřovna – Bylo, je a bude!

| Vydáno:
Je to pár týdnů, co byl vypsán konkurz na nového vládce či vládkyni ošetřovny. Lékouzelnická stálice, Matthew Whitecrow, se totiž rozhodl, že po čtyřech letech (8 hogrocích) si zaslouží trochu odpočinku od tohoto náročného řemesla. Došlo mu, že je načase zaškolit mladou krev…


Na tuto pozici se hlásilo celkem pět lidí: Anna Maria Salomeová, Brianag Mac Coileáin, Elyssea Ellesméry, Mark Petersvood a Oresta Vianueva.

Nakonec byla ze všech přihlášených vybrána žlutá Oresta Vianueva. Dřív, než vyzpovídám novou sílu, musím dát přednost té odstupující, ať to máme hezky popořadě. Se vší úctou jsem tedy poprosila o malý rozhovor Matthewa Whitecrowa a ten souhlasil!

Denní věštec: Předně děkuji, že jste si na mě našel chvilku. – usměje se na něj, nadechne se a začíná s rozhovorem – Po čtyřech letech jste se rozhodl opustit post zdravotníka na naší škole, co vás k takovému rozhodnutí vedlo? – zvídavě po něm pokukuje – Napadla vás třeba myšlenka, že se vám bude po ošetřovně stýskat?
Matthew Whitecrow: Po ošetřovně se mi zatím příliš nestýskalo. Vím, že díky Orestě je v dobrých rukou, takže můžu v klidu v noci spát. – usměje se – Funkci hradního zdravotníka jsem se rozhodl opustit hned z několika důvodů. Za prvé jsem už tenhle post zastával tak dlouho, že se z toho pomalu začala stávat rutina, a to není nikdy dobře. Navíc jsem zjišťoval, že mě namáhavé přesuny mezi ministerstvem, kanceláří zástupce a ošetřovnou poměrně vyčerpávaly, zejména pokud jsem tam letěl za každým pšíknutím. Proto jsem se rozhodl předat to místo někomu, kdo bude plný nových sil, vnese na ošetřovnu nové nápady, nadšení a pořádně to tam zase po čase rozsvítí. Jako příjemný bonus navíc pečuje o ošetřovnu nyní ženská ruka, takže se laboratorní sklo i kotlíky zase lesknou tak, jako už léta ne.

Denní věštec: To je rozhodně pádný důvod pro opuštění. Vzpomenete si na chvíle, kdy vás práce na ošetřovně nejvíce naplňovala? Kdy vás nejvíce bavilo pomyšlení, že zrovna vy jste zdravotník?
Matthew Whitecrow: Nejvíc mě ta práce těšila ve chvílích, kdy jsem někomu pomohl zbavit se nemoci a na tom člověku bylo vidět, že mu to udělalo radost a znovu se s tou radostí vrátil do hradního života. Byly to takové ty okamžiky, kdy si věšíte čerstvě natrhané bylinky, doplňujete lektvary do apatyky a víte, že všechno funguje přesně tak, jak by mělo.
Abych byl upřímný, poslední dobou jsem se setkával mnohem častěji s tím, že se rychle přesouvám z Velké síně na ošetřovnu, kde už netrpělivě vyčkává nějaký prvák, podupkává si u toho nožkou a pomalu na mě ještě štěká, co že mi to tak dlouho trvalo. Pak jsem si taky častokrát vyslechl, co jsem to za zdravotníka, že neumím instantně vyřešit mávnutím hůlky každý problém a… – podívá se na kolegyni přes obroučky svých brýlí – … víte, na tohle já prostě už nemám věk. I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se to rozhodl předat dál. Ony se ty případy pomaličku začínaly množit a mě už to léčení pak moc netěšilo… – zamyšleně chvíli kouká před sebe –

Denní věštec: Takže tohle bychom mohli brát jako vzkaz pro netrpělivé studenty. Čím víc si budou stěžovat na něčí práci, tím více se to v dotyčném bude hromadit, a nakonec… ať už dělá svou práci sebelíp, prostě přestane mít do práce chuť, že? Ale pojďme dál. – usměje se a podá mu vychlazenou limonádu – Když už jsme u toho vzpomínání, co nějaké vtipné historky, byly? A pokud ano, jakože o tom nepochybuju, podělíte se s námi o nějaké?
Matthew Whitecrow: – obličej se mu rozjasní – Jéje, toho bylo mraky. Tak třeba ty dlouhé večery strávené na ošetřovně během epidemií. Ať už to byly bradavice, nebo nějaká ta cirkusácká vyrážka. Prostě vždycky, když se postele začaly plnit novými a novými pacienty, tak byla spousta legrace. Vzpomínám na Larrie, která se mnou často přestýlala postele. Na mluvící postel, na kterou už dnes asi jen málokdo pamatuje, na tajemné lůžko skryté před zraky ostatních zastíracím kouzlem… Jak z nás na letecký den ošetřovna dělala rakeťačky,… Vždycky, když to na ošetřovně žilo, tak byla spousta legrace. Není asi nic lepšího než pozorovat Larrie se sloníma ušima a chobotem, jak se snaží propracovat kolem ještěřích pařátů nějakého studenta ke svému chladnoucímu čaji a sušenkám. – směje se –

Denní věštec: Tomu se dá opravdu věřit. Epidemie… – vzpomíná – Jo, to byly časy! Ještě mi dovolte vrátit se ke konkurzu. Můžete prozradit, podle čeho vedení vybíralo nového lékouzelníka? Čím Oresta Vianueva předčila své soky?
Matthew Whitecrow: Oresta se o práci na ošetřovně zajímala již velmi dlouho. Pamatuju si, že se tam často objevovala a pomáhala ještě v dobách, kdy zdravotnicí byla kolegyně te Tiba. Za tu dobu nashromáždila obrovské praktické znalosti v přípravě různých dryáků, práci s kotlíkem, péči o pacienty i ošetřovnu samotnou. Viděl jsem v ní výbornou volbu taky proto, že ještě do nedávna všechno sledovala studentskýma očima. To určitě přinese postupem času na ošetřovnu vítané změny a originální nápady, na které se moc těším. Nakonec i Letitia se k jejímu výběru vyjádřila velmi pochvalně, což mi jen zpětně potvrdilo, že je to opravdu ten nejvhodnější člověk na tuto pozici, jakého jsme mohli vybrat.

Denní věštec: To jsou vskutku povzbudivá slova, rozhodně bude potěšena. Nakonec ještě jedna otázka, je něco, co byste Orestě, začínající lékouzelnici, poradil jako zkušený v oboru?
Matthew Whitecrow: Asi bych jí chtěl hlavně popřát hodně trpělivosti, a aby si tu práci co nejvíc užívala. Podrobnosti o tom, jak zacpat pusu obtížným, uremcaným pacientům jsem jí nechal v zamčené zásuvce stolu na ošetřovně hned vedle zásuvky s extra hořkými a odpornými lektvary. To se ale musí dávkovat po kapkách. Jinak si na to ty potvory za chvíli získají odolnost a… – najednou se zastaví a na obličeji se mu rozhostí laskavý úsměv – Co to povídám. Lásku a péči. Lásku… a péči.

Denní věštec: – zasměje se a raději nebude domýšlet, čím jí kdysi Matthew léčil omrzliny – To je tedy vše, moc vám děkuji za váš čas. Malý úplatek jste snad už našel ve svém sovinci.
Matthew Whitecrow: Ano, našel, děkuji. Lahvinka koňaku mi udělala takhle s blížící se zimou rozhodně radost. – spokojeně se usmívá a už se pomalu zvedá – Musím jít ještě zkontrolovat, jestli se mi náhodou do té pasti na obří potkany zase nechytil nějakej usmrkanec. Poslední dobou mi přijde, že na ty cukrátka z Medového ráje, co tam vždycky nastražím, nějak moc jdou.

Tak, to bychom měli hotového pána a teď dáma, která přišla na řadu hned poté, co kolega odešel.

Denní věštec: – nabídne Orestě sklenici džusu a poté jí s úsměvem poděkuje za přislíbení rozhovoru – Vaše zfialovění šlo trošku rychleji, jen co je pravda. Povězte mi, co vás vedlo k přihlášení do konkurzu na nového zdravotníka/zdravotnici? Promýšlela jste si to dlouho, nebo to zkrátka přišlo náhle a prostě to vyšlo?
Oresta Vianueva: – vezme si sklenici džusu a usměje se – Oh, děkuji! Myslím si, že již bylo dlouho známo, že bych ráda zfialověla. Ač jsem to říkala už posledních několik let a neměla se k tomu, leckdo tedy nevěřil, že se tomu někdy stane. A ejhle… zrovna uprostřed roku, že? Co se samotné funkce týče, dlouho jsem nad tím uvažovala. Mám vůbec na to? Hradní ošetřovna hostila nejednoho skvělého zdravotníka a zdravotnici. Hlavou mi toho probíhalo hodně. Jsem vůbec dostatečně hodna? Mám vhodné schopnosti na zdravotníka? Nebo mé první pacienty odvezou k Mungovi na oddělení dlouhodobě léčených? Ale nakonec, samozřejmě při blížícím se termínu, jsem se rozhodla, že to zkusím. Co se může stát? Minimálně mne nevezmou a maximálně budu muset dospět. Nebo se alespoň tak chovat. – směje se –

Denní věštec: Myslím, že to snad nehrozí. Ale i tak… na pokusy doporučuju takové studenty, jejichž zmizení si jen tak někdo nevšimne. – směje se – Měla jste čtyři konkurenty, v čem myslíte, že jste uchvátila vedení, že si vybrali zrovna vás?
Oresta Vianueva: – nenápadně zasune svůj prázdný váček pod hábit – Inu… jednoznačně svojí krásou a chytrostí! – směje se – Těžko říct. Konkurenti byli silní a jistě oplývali dovednostmi vhodnými pro zdravotníka. Hádám si doufat, že by za to mohly mé časté a dlouhodobé pobyty na ošetřovně, kde znám spoustu tajných skrýší. Možná za to také mohla má záliba v lektvarech. Pro mě mým největším úspěchem bylo uvaření Slzy ledův na první pokus. Když nepočítám nějaké ty bouchance při polotovarech.

Denní věštec: Kvůli této funkci jste musela odejít z Mrzimoru, koleje, ve které jste strávila spoustu let. Jaký ten odchod byl? Co vám bude nejvíce chybět a co naopak vůbec?
Oresta Vianueva: Ani mi to nepřipomínejte… – popotáhne Mrzimor byl a je moje rodina. Odchod z koleje byl pro mne velmi těžký. A pořád je. Jsem ráda, že jsem se stala zdravotnicí, ale Mrzimor mi hodně chybí. Všechny ty zábavné večery v kolejní místnosti, proflákané hodiny na střeše, bojkotování při snaze rozpohybovat naše zlenivělé kosti… Stále na to zapomínám a při vstupu na hrad se snažím do kolejky dostat, jenže vždy narazím…

Denní věštec: Pomalu se rozkoukáváte na ošetřovně i v zaměstnaneckém režimu. Je něco, co vám už teď přirostlo k srdci, něco, co jste jako studentka nemohla?
Oresta Vianueva: Inu, líbí se mi možnost si pořídit domek, konečně! I když mám již svůj kutloch, kde mám měkkou postel a vše, co potřebuji, ale vlastnit nemovitost, to je něco jiného. Jenže to bych nejprve musela vykrást Gringottovi, a to je většinou nemožné. – zamračí se – Pořád se ale rozkoukávám.

Denní věštec: Tak a teď přiostříme! Vzhledem k tomu, že bych ráda měla v článku nějaké důležité informace, řekněte mi něco o svých plánech s ošetřovnou. A neříkejte, že žádné nemáte, přeci jenom, musela jste vedení něco naslibovat, když si vás vybrali! – znalecky mrkne a čeká na důvěrné informace –
Oresta Vianueva: Nějaké plány na rozšíření ošetřovny, nikdy nevíte, kdy na hrad doputuje drobná bakterie, která cestovala stovky a stovky kilometrů… – usmívá se – Či rozšíření drobné péče o pacienty. Kór teď, když tam leckdy leží i několik dní s vyčerpáním. Přemýšlela jsem taky nad tím, jestli nerozšířit naši výzdobu tam… a také už mám poznámky k s… – pak se zarazí a mlčí – Ale huš! Přece tu nevyzvoním všechno. To by pak nebylo překvapením.

Víc už jsem z nové zdravotnice nedostala, vymluvila se na nového pacienta a byla ta tam… Rozhodně je ale vidět, že nová zdravotnice má s ošetřovnou velké plány, a my jí můžeme držet palce, aby se jí dařilo.

Pro Denní věštec
Lilien Emity Meissed

Published by

Lilien Emity Watfar

Redaktorka, pro kterou je největší motivací vědomí, že má práce smysl, že její snahu dokáže někdo ocenit a popostrčit ji tak do další tvorby. Na Hogwarts se (ráda) vyskytuje tam, kde je „cítit novinařina“. Má ráda dobré jídlo a pití, slabost má pro různé roztomilé chlupáče, a jak její jméno napovídá, i pro lilie.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *