V radostném halasu, který se nese chodbami hradu v předvánočním čase, takřka zaniká jeden hlásek, který dává najevo čiré zoufalství, že jsou ty strašné dny zase tu. Vydáte-li se po zvuku onoho kvílení, dojdete až k proslulým dveřím dívčí umývárny ve druhém patře, k místu, kde se mezi počmáranými zdmi a záchodkovými kabinkami nachází království Ufňukané Uršuly. I ona Vám prostřednictvím Denního věštce přináší nahrávku svých předvánočních slov.Vy všichni, co ani nevíte, že existuju, vy všichni se právě teď nejspíš radujete, říkáte si, jak je to skvělé, že zase budou Vánoce, plánujete, jaké dárky komu dáte, a sníte o tom, jaké asi pod stromečkem sami objevíte. Ale nikdo z vás nevidí ty, na které si každý rok NIKDO NEVZPOMENE, kteří s vždy nově sesbíranými střepy nadějí čekají, že přece jen jednou za život nějaký dárek dostanou, i kdyby tím bylo jen milé, vstřícné slovo. JEDINKRÁT za život! To není moc, viďte? A přesto se právě tito lidé často ani jednou za život nedočkají… a jejich naděje se každý rok zas a znovu roztříští na tisíc kousků.
Úplně vás slyším, jak si šuškáte, že ta hloupá Tlustá Uršula zase pouští rozumy, ale přitom je docela mimo. Jen si to zkuste představit, jaké to je, když by vám nikdo nikdy nedal žádný dárek! Jen si zkuste představit, že ti, komu jste pod stromeček s radostí schovali dárek bez podpisu, protože jste doufali, že když se o oné věci bavil s vámi, že prostě POZNÁ, od koho je… běží vesele poděkovat NĚKOMU JINÉMU! Vánoce jsou strašné období, a je úplně jedno, jestli jste živí nebo mrtví… JAKO JÁ!
Po každých Vánocích si celý rok léčím pošramocenou esenci, vždyť TO SE NEDÁ VYDRŽET! Po kabinkách mi tu kdejaký troll píše sprosťárny pro vílu Fleutýnu, rádoby vtipná přání kamarádům a dokonce mi tu jeden zlý hoch napsal, cituji: „Fleutýno, prosím tě, naděl Uršule roubík nebo mastičku na uhry!“ TA NEHORÁZNOST! TA POTUPA! Uuu… Proč jsou na mě tak zlí? Uuu…
– následuje několikaminutové kvílení kdesi zpoza nádržky na splachování –
Ani víle Fleutýně nějaká Ošklivá Uršula, budižkničemu Uršula, nestojí za dárek, i když tak zle míněný! Uhuhuu…
– následuje několikaminutové čvachtání vody ze záchodku střídané zvukem štěrchání kdesi v odpadní rouře –
A to není z vánočně svátečních hrůz vše! Jen si představte, jaké je každý rok zas a znovu zažívat to, jak to studenti přehnali s jídlem a udělalo se jim špatně. No kam myslíte, že zamíří nejdřív, když do koleje je to tak daleko?! A myslíte si, že se zajímají, kam to jídlo z jejich žaludků, ta nechutná hmota, padá? NE, JE JIM TO ÚPLNĚ JEDNO! Co na tom, že kus bramborového salátu, co salát vůbec už nepřipomíná, proletěl Uršule hlavou? Co na tom, jestli jí kus natráveného filé proletěl krkem? Vždyť je mrtvá a nic necítí! Vždyť ať si na těch zbytcích smlsne! Je to prokletí být duchem v umývárně! Vidíte z lidí vycházet jen to nejhorší, a kdyby jen jednou, já už to vídám desítky let!
Takže až se u štědrovečerní hostiny jako každý rok nacpete k prasknutí, vyhledejte si jinou umývárnu, já o vaše ZVRÁCENÉ DARY nestojím! Jen kvůli vám jsou mé Vánoce vždycky, ale ÚPLNĚ VŽDYCKY POKAŽENÉ A ZOUFALÉ!
Uršula