Ehm. Dobrý den. Možná se divíte, co to tady zase je. Vězte, že to není žádná reklama nebo tak něco. Pouze jsem předevčírem třídila staré věci, na kterých uklízení jsem doteď neměla čas, a našla jsem něco pro mě nepředstavitelně cenného. Rodinnou kroniku.
Nedočkavě jsem ji oprášila, použila lektvar síly a téměř metrákovou bychli položila na betonový stůl. Divíte se, že je tak těžká? Ono opancéřovaný obal taky něco váží a když je vyšší a tlustší než metr…
Odfoukla jsem dvaceticentimetrovou vrstvu prachu… no dobře, tak jsem ji utřela, no… a s napětím ji otevřela.
Když jsem se za týden probrala u Munga, pořádně jsem si na sebe zanadávala. Je to přece kronika MÉ rodiny! Tak jsem mohla vědět, že než ji otevřu, musím provést průzkum nastražených pastí, nasadit si plynovou masku, obléct se do neprůstřelného nehořlavého oděvu, nachystat pytlový zákop a zavolat mudlu odvedle, ať ji otevře…
Mno podcenila jsem své předky a takový naštvaný Dzikofil (takový malý rarach, který polévá kyselinou, vypouští z nosu jedovaté ostny a když se vás dotkne, zkameníte) není zrovna mazlivé zvířátko…
Nicméně jsem skončila v nemocnici, což je ten lepší případ. Ale vraťme se k tématu, nebudu vás zatěžovat podrobnostmi mé léčby, stejně si ty sprosté slova, co na mě doktoři mluvili, nepamatuji.
Když jsem se konečně dostala domů, udělala jsem vše podle předchozího správného postupu (až na toho mudlu – otevřela jsem knihu kouzlem, přece jen nechceme problémy, že…?) a kromě pár kopí, co z ní vyletělo, se zdálo, že ji můžu bez problémů přečíst. Když jsem udělala ještě pár dalších bezpečnostních opatření, kterými vás nebudu zdržovat (nechce se mi to vypisovat), konečně jsem si mohla přečíst nadpis knihy, naleptáno zlatem tam stálo Rodinná kronika de Zirkonů (to „de“ vysvětlím později…). Když jsem pak s úctou obracela stránky z vydělané lidské kůže (jenom ty první, nebojte, pak došli lidi a ministerstvo to začalo hlídat…), dýchala na mě důstojnost, staroba a pár vyletivších bubáků.
Když jsem dočetla poslední stránku z lidské kůže, uvědomila jsem si, že tyto činy, vykonané mými váženými předky, upadnou v zapomnění. Proto jsem se rozhodla uveřejňovat postupně kapitoly z této knihy, aby nezanikl duch mého rodu a i vy jste mohli být obeznámeni s příběhem mé rodiny…