Jemné světlo úplňku prohlubuje hluboké lesní stíny. Přemýšlíš nad slovy vlkodlaka: „Jen pokračuj, čarodějův učni. Uvidíš, co tě čeká dál,“ řekl ten netvor zlomyslně. Co jen čeká v dusivé temnotě před tebou?
Krok za krokem se přibližuješ k čarodějově domu. Už máš za sebou polovinu cesty. Rozhlédneš se kolem – zdejší část lesa přece znáš jako své boty. Je to přesně ten palouk, kde se každoročně urodí nejvíce hub, rostou tu nejvzácnější bylinky, a dokonce i divoké mrkve. Čaroděj s nefalšovaným veselím vzpomíná na to, že tu minulý rok našel i dýni!
Při téhle vzpomínce ti zmrzne krev v žilách. Rychle se rozhlédneš kolem sebe. Ze tmy na tebe zírají dvě ohnivé oči. Obličej postavy je zkřiven v nepřirozeném šklebu. Ani se nenaděješ a je u tebe – ovane tě pach hnijící dýně.
Smrdutý pach nahnilé zatuchlé dýně,
obličej v ní strašidelnější než tchyně,
vybaví se ti okamžitě říkanka.
S pohledem stále upřeným na tebe pozvedne ruku, ve které svírá sklenici. Chvíli ti trvá, než pochopíš, co po tobě chce – když se tak ale stane, neváháš a dáváš se do práce.
Už jsi zase na cestě. S úsměvem potřeseš hlavou při vzpomínce na předchozí setkání. Ten k tomu Halloweenu tak nějak patří.
Už jsi na konci palouku, když tu najednou drobné, ale studené ručky zakryjí tvé oči. „Chichichi, co že se, studentíku, touláš dneska po lese? To se nebojíš? Dokonce i Jednorožec vzal roha,“ zpívá něžný hlásek.
Zahalena mlhou, obklopena keři,
svá trápení můžeš jí svěřit,
zarecituješ si v duchu, zatímco opatrně chytneš útlá zápěstí.
„Musím se vrátit za čarodějem, lesní žínko. Tys tu zůstala?“
„Co bych tu nezůstala. Já jsem mlha a měsíční svit. Mě nikdo nechytí, když nebudu chtít,“ vysvětluje víla. „Jen jdi dál, ale měj se na pozoru. Ty jsi krev, svaly a kosti. Tebe chytit můžou. Když si nebudeš vědět rady, klidně zavolej o radu. Uslyším tě! Zadarmo to ale nebude, studentíku,“ směje se lesní žínka, zatímco se její hlas pomalu vzdaluje.
S hřejivým pocitem v hrudi vykročíš z palouku do hlubší části lesa. Nebojíš se ceny, kterou bude víla chtít – nebo se jí bojíš alespoň méně než toho, co číhá dál.
Brzy ti ale zmrzne úsměv na tváři. Víš, kde jsi. Víš to podle kůlu, který tu dlouhé roky trčí z neoznačeného hrobu – svého času byla mezi lidmi dokonce taková móda, že dobrovolníci drželi stráž, aby se zde spící stvoření nevzbudilo.
Najednou ti přijde, že tvá krev tepe neuvěřitelně nahlas. Kdyby tak šla zastavit… Ale vždyť ona přece jde! Rychle zašátráš v kapsách a vytáhneš lektvar, který čaroděj používá na zpomalení jedů. Lektvar, který dokáže zpomalit srdce a krev tak, že od smrti je jenom kousek. Pořád ale větší než od upířích tesáků v hrdle.
Máš ještě chvíli času – možná že když se zamaskuješ, nepozná tě. Rychle vypiješ lektvar – jako by se čas na chvíli zastavil.
Netrvá to dlouho a jsi u onoho osudného místa. Samozřejmě že je tady – tvor, jehož tesáky se lesknou rudou krví.
Špičáky ostré, kůže chladná a bledá,
v koutku úst leskne se krve kapka rudá,
prolétne ti hlavou, zatímco se k němu přibližuješ. Každou chvíli čekáš skus zubů, co z tebe vysaje i tu poslední kapičku života. Zdá se ale, že si tě nevšímá. Že by to zabralo?
S neskutečnou úlevou pokračuješ v cestě – jen se modlíš, aby lektvar nevyprchal příliš brzy. Už teď cítíš, jak se ti pomalinku vrací krev do žil.
K domovu už zbývá jenom kousek – už jen posledních pár metrů. Že bys to opravdu dokázal? Najednou ti však v hlavě probliknou veškeré tvé neúspěchy. Nikdy nic nedokážeš. K ničemu nejsi. Nikdy z tebe nebude opravdový čaroděj. Jsi k ničemu. Nemáš právo žít. Hlavou se ti honí tyto a ještě horší myšlenky.
Roztrhaný vlající háv, tvář v kápi ukrytá,
oběti na ústa bezedná pohled se naskýtá,
vybaví se ti najednou. Tak i tihle tady jsou! Otřepeš se. Tady se teda rozhodně zabydlovat nebudou, ať je Halloween, nebo Vánoce!
Vytáhneš hůlku, vzpomeneš si na heřmánkový čaj slazený medem lesních včel, co vařívala tvoje babička a podávala ho s jemným pohlazením, a vyslovíš kouzlo: „Expecto patronum!“
Nečekáš, až se patron vrátí, a vyrazíš rovnou k domu čaroděje – musíš vědět, zda je v pořádku, když se kolem potulovalo tohle.
Už jsi tam! Na nic nečekáš a vrazíš dovnitř. Rázem na tebe dopadne jak únava, tak zděšení. Tvůj učitel je živ a zdráv, ale zkroušeně sedí u stolu, hlavu v dlaních, hluboké kruhy pod očima. Jindy pečlivě upravené vlasy vypadají jak vrabčí hnízdo.
Nebezpečné lektvary, černá magie,
Pozor! Ať tě zlá čarodějnice nezakleje!
pomyslíš si, protože právě teď vypadá hodný čaroděj jako postava ze staré pohádkové knížky.
„Čaroději, cos dělal, že jsi v takovém stavu?!“ vyhrkneš zděšeně.
Čaroděj jen ztěžka zvedne hlavu a upře na tebe vzteklý pohled. „Já? To kde ty se touláš?! Člověk má učedníka, a stejně je tady na všechno sám!“ pustí se do tebe.
„Pane, já jenom šel do města, jak jste mi to ráno přikázal,“ snažíš se bránit.
„Tak ty, učedníku, zpochybňuješ mé schopnosti pedagogické?“ zavrčí čaroděj tiše, ale o to nebezpečněji.
„Tak jsem to nemyslel!“ oponuješ.
„No, neztrácej čas a pojď se podívat tady na ty kousíčky!“ nečeká na vysvětlení čaroděj a pokynutím ruky tě volá k sobě.
Vrátíš se domů k čaroději i ty, nebo bude některá z překážek po cestě nad tvé síly? Dokážeš odhalit, co se čaroději stalo?
Pro Denní věštec
Olivia Wines