Pokoj byl prázdný a otevřeným oknem do něj proudil čerstvý vzduch. Kde je babička? Rozhlížel jsem se po pokoji, těkal pohledem z místa na místo, ale po babičce ani vidu, ani slechu.
Nemohl jsem pochopit, kam se poděla, většinou si, jak bylo jejím dobrým zvykem, po snídani dopřála ještě pár minut spánku.
Kam šla? Kde je? Proč tu není? Hlavou mi probleskly i další otázky, ale snažil jsem se uklidnit.
Prostě někam šla. Vše tomu nasvědčovalo.
Postel čistě ustlaná, babiččina noční košile složená u pelesti postele, osobní věci uklizené a decentní vůně babiččina parfému svědčila o tom, že si jistě přivstala a odešla.
Mé domněnky nakonec potvrdil i kousek pergamenu, na kterém bylo babiččinou rukou napsáno:
Morty, přijdu kolem poledne! Pak si spolu promluvíme.
P.S. nech mamku spát.
Vytratil jsem se z pokoje a jelikož do oběda zbývaly přinejmenším dvě hodiny a já nevěděl, co mám dělat, šel jsem se projít po zahradě.
Maminčina zahrada začínala téměř u domu.
Na začátku lemovaly dřevěný plot záhony různobarevných růží.
Maminka si na ně potrpěla. Péče o růže byla její vášeň.
Za růžemi měla maminka vysázeny bylinky, určené většinou k jídlu, jako pažitku, meduňku, petržel a další.
Procházel jsem kolem nich a vnímal jejich vůni. Konečně jsem přišel k mému nejoblíbenějšímu koutku maminčiny zahrady, k jahodám.
Už jako malý chlapec jsem na jahody pořádal trestné výpravy a pak se cpal, dokud mne maminka neodehnala.
Dnes jsem si při chůzi utrhl sem tam jednu či dvě jahůdky a pomalu si vychutnával jejich štavnatou chuť.
Při rychloochutnávce jsem pomaloučku došel až k staré košaté
jabloni.
Pod její mohutnou rozvětvenou korunou, která zastiňovala trávu pod ní, ležely dva sedací polštáře.
Bylo to mé oblíbené místo, kde si člověk mohl v klidu a pokoji odpočinout a načerpat nových sil.
Usedl jsem na trávu, pod hlavu si položil jeden z polštářů a upřel oči k nebi.
Pozoroval jsem přitom včely prohánějící se mezi květy a zaposlouchal jsem se přitom do ptačího zpěvu.
Ptáci navštěvovali naši zahradu velmi často, nechávali jsme jim veškerou volnost a nikdy jsme je neplašili. Odměňovali se nám za to zpěvem.
Slunečný den, příjemný stín, tichý bzukot včel a nádherný ptačí zpěv mě pomaličku uspával a po chvíli jsem opravdu začal poklimbávat.
Bránil jsem se sice zpočátku spánku, ale nakonec jsem svůj boj prohrál.
Usnul jsem, ale žádné neklidné sny jsem si nepamatoval, vlastně se mi asi nic nezdálo.
Probudila mne až babička.
Procházela zahradou a volala mé jméno.
Otevřel jsem oči, rychle vstal a mávajíce přitom rukama, rozeběhl jsem se jí naproti.
Když jsem k ní přiběhl a chystal se jí obejmout, uchopila moje roztažené ruce do svých dlaní a starostlivé se mne zeptala:
„Jakou jsi měl noc, Morty? Měl jsi klidné nebo ošklivé sny?“ Úzkostlivě na mne pohlédla a očekávala mou odpověď.
„Ano babi, neměl jsem zrovna dobrou noc.“
Chápavě pokývala hlavou a já byl přesvědčen, že mojí odpověď znala dávno před tím, než položila otázku.
„Pověz mi, o čem se ti dnes večer zdálo, ale nic mi, prosím, nezatajuj!“
Dopodrobna jsem ji vyprávěl celý svůj sen. Nevynechal jsem jediný detail a nezamlčel jediné slovo.
Nakonec jsem ji vyřídil pozdrav od tváře mého strýce.
Babička zaujatě poslouchala a i když jsem si všiml, že měla tendenci se několikrát zeptat, nechala mne dovyprávět sen vcelku.
Když jsem skončil s líčením předešlé noci, podívala se na mne se zvláštním, hrdým výrazem v obličeji.
Nedomníval jsem se sice, že jí tím naženu strach, ale tu samozřejmost, s kterou se na mne nyní dívala, jsem opravdu nečekal.
Pohladila mne po tváři a po malé chvíli pronesla: „Morty, setkal jsi se opavdu se svým strýcem, jsem na tebe hrdá, že jsi neutekl a vyřídil mi jeho pozdrav. Ne každý by to ustál a nebál se o svém setkání promluvit.“
Koukla se mi přímo do očí a pokračovala ve svém monologu. „Čekala jsem, že se ti to bude zdát, nevěděla jsem však, že se to stane ještě před tvými narozeninami. Možná, že k tomu byl dobrý důvod.
No, maminka už vstala a cítí se velmi dobře, brzy bude oběd. Po obědě ti povím, kde jsem byla ráno, a promluvíme si ještě o tvém snu. Nyní však pojďme, aby mamka nehubovala.“
Uchopila mojí ruku a společně jsme vykročili zpět kolem růží, směrem k našemu domu.
pokračování příště