Ansí je bezesporu jednou z nejvýraznějších hradních osobností, která byla nejen u zrodu Hogwarts jako takových, ale i u taktéž u tvorby celé řady částí našeho hradu, bez kterých si jej už dnes nemůžeme představit. Při příležitosti blížícího se UNC vám tak přinášíme zajímavý rozhovor se zakladatelkou Denního věštce. Neváhejte a pusťte se do čtení, stojí totiž za to!
Denní věštec: Ahoj Ansí! Moc děkuji, že sis na mě dnes udělala čas. Na začátek začněme trochu odpočinkově, jak se ti daří a jaký máš zatím rok 2025?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Ahoj Ari. – usměje se – Ale jo, jde to. Samá práce. Spousta úkolů a esejí. – pokrčí rameny – A zase musím koupit bublifólii pro pana Zyho. – usměje se –
Denní věštec: Tak držím palce, ať vybereš správně! – směje se – Náš dnešní rozhovor se koná téměř uprostřed ledna a hlavním tématem by skrze blížící se UNC měla být hradní novinařina. Ty sama jsi jednou ze zakladatelek hradu, dlouholetou profesorkou, máš za sebou nesmírné množství zkušeností na Hogwarts a jsi bezesporu jednou z jejich nejvýraznějších osobností. Možná začněme úplně od základů. Jaké byly momenty zakládání hradu? Jakou roli jsi hrála ty sama? A co následující první roky, jak jsi je vnímala?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Bylo to fajn. Tak bylo mi 15, byla jsem plná ideálů, nadšení… a možná trochu naivity. Já jsem byla takový poradní hlas Sefrenie a dělala jsem takovou tu neviditelnou práci jako psaní různých textů a tak. No a když se na to tak zpětně podívám, to nadšení nás všech bylo asi pro tvorbu hradu to nejdůležitější. – usměje se – Následující roky byly plné turbulencí, chvíli se zdálo, že nepřežijeme ani ten první. Sef to nějak přerostlo přes hlavu a hrad byl pak na pár dní zavřený. Nakonec jsme to díky Nimovi „vybrali“ a jsme tu dál. – usměje se – No, bylo to pro všechny náročné, ale zároveň krásné. Ráda na ty roky vzpomínám, i když je to už tak dlouho. – usměje se –
Denní věštec: Když říkáš, že to bylo náročné a Sef zavřela školu… Jak to probíhalo? Přiblížila bys to prosím čtenářům? – zvědavě namočí brk –
Anseiola Jasmis Rawenclav: Albi byl ředitelem školy a já a Sef jsme byly zástupkyně. Jenže většina té práce padala na Sef. Albi si nebyl jako ředitel moc jistý a já taky většinou chtěla věci probrat se Sef než někomu něco napíšu. Takže Sef byla přehlcená a navíc na ní bylo veškeré programování. Dlouho to v sobě asi dusila a chtěla to nějak zvládat… Ale pak jsme jednoho dne přišli před zavřenou školu. Pár dní na to byl „sraz“ lidí, kteří chtěli školu zachránit a podařilo se jim Sef ukecat, že jim dala přístupy a hrad zase ožil. Ale spousta toho potřebovala opravit, takže do programování se pustil hlavně Nim a do změny koncepce hradu se zase dala Školní rada. – nadechuje se, že bude pokračovat –
Když jsme začínali, měli jsme třeba školní rok v délce 10 měsíců a s dvěma pololetími. Takže nějakých 16 výkladů, pokud počítám dobře. To se změnilo hned následující půlrok. Nebo jsme měli 800 registrací, ale nejméně půlka z toho byly multiúčty. Nebo jsme měli asi tři miliony paralelek u předmětů, aby se vešlo co nejvíce lidí. Měli jsme i třídy H. – usměje se – No, byly to divoké roky Hog. – směje se –
Denní věštec: Tyjo, to zní hrozně intenzivně, díky, že to se čtenáři sdílíš! – kouká a sbírá dech – H třídy?! Kolik tehdy bylo předmětů? Jakou roli jsi hrála? Tedy hádám zástupce, ale co to vlastně obnášelo a jak dlouho jsi tuto roli měla?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Já jsem byla modrá kolejní a zástupkyně. V koleji jsme například hledali vhodný název pro kolejní časopis (a ten má dodnes). – usměje se – Jako zástupkyně… ty jo, nevím, tak nějak… kromě programování a kolejí všechno. I když jen ten první rok, no. Předmětů bylo… no, asi stejně jako teď. Ale bylo hodně profesorů, kteří mezi sebou legálně sdíleli výklady. A nebyl inspektor výuky. Všechno jsme to pak dávali dohromady v těch dalších letech. Ten první rok se to přes nás všechno převalilo a asi všechno nedopadlo úplně nejlépe, ale neměli jsme žádné zkušenosti s vedením projektu… – pokračuje –
Všechno to začalo na jiném projektu, díky kterému jsme se všichni poznali. A mysleli si, jak všechno zvládneme na vlastním a hned na jedničku. Snaha byla. Dali jsme základ, ale to, kde jsme teď, je zásluha všech, kteří se na Hog za těch 20 let objevili. Díky za to. – usměje se –
Denní věštec: Tedy, to zní hrozně intenzivně! Kdy se vyvinul inspektor výuky a proč? Co ti přijde, že nedopadlo nejlépe? A co to bylo za jiný projekt?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Inspektor výuky byl tuším už hned následující pololetí, aby se výuka dala dohromady. No hlavně, že to hodně stálo na jednom člověku a řešilo se hodně věcí za pochodu. Ale tak už to bývá, když něco začíná. – s úsměvem pokrčí rameny – Ten jiný projekt už asi dávno neexistuje. Neměli žádné profesory, každý primus měl jeden předmět, kde občas něco odučil a e-mailem dostal pár úkolů, které podle sebe ohodnotil. Pak tuším bylo sem tam pár soutěží a nejvíc bodů se získávalo z tvorby, kde zase jeden člověk z každé koleje posuzoval, za co dát kolik bodů. Tehdy jsem tedy bodování vyhrála. – směje se – Jenže dost často měl web výpadky, sem tam i na pár měsíců… No zkrátka jsme se se Sef shodly, že to chceme dělat jinak. A díky všem za to, co dnes máme. – usměje se –
Denní věštec: Je to tak, začátky jsou intenzivní, smekám, že jste to zvládli! Tyjo, to je opravdu rozdíl oproti našemu hogu. Co myslíš, že náš projekt od toho předchozího odlišilo? Měli jste třeba nějaké body, kteréjste chtěli dělat jinak ?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Myslím, že dnes k věcem přistupujeme s větším rozmyslem. Už přeci jen víc víme, jak se co osvědčilo. Nikdy by nás tehdy nenapadlo, že budeme na českém internetu takovou dobu. – usměje se –
Denní věštec: Posuňme se tedy dál. Sama jsi byla i u zakládání hradní novinařiny, jsi zakladatelkou Denního věštce. Jak vznikl nápad na založení? Co vše jsi pro to musela udělat? A co sis od výsledku slibovala?
Anseiola Jasmis Rawenclav: DV se plánoval už od začátku, i když jsem pro něj chtěla jiný vzhled. Ale to se nějak nedařilo, takže jsem se na začátku února 2005 domluvila, že můžu použít vizuál a admin z kolejního časopisu z předchozího projektu, který dělal Althalus, bratranec Sefrenie, a přehodila tam DV. No a 6. února jsem DV představila světu. – usměje se – V té době jsem hodně psala články, básničky a všechno… Takže to bylo i o tom, jít s kůží trochu na trh. Ale dopadlo to dobře. – usměje se –
A co jsem si slibovala od výsledku?
Že můžeme mít místo, kde budeme informovat o dění na hradě, kreativně blbnout a vymýšlet různé blbiny… a že ještě trošku přispějeme k hradní atmosféře. DV prošel různými časy, občas to bylo s aktivitou redaktorů fakt špatné… Ale to, kde je poslední dobou, mne fakt těší. – usměje se –
Denní věštec: Nějakou dobu jsi byla šéfredaktorkou DV. Jaké to pro tebe bylo? Co považuješ za svůj největší úspěch v této roli?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Bylo to super, i když docela náročné. Hlavně sehnat redaktory, kteří by pravidelně psali… Tak první úspěch, a asi ne tak úplně můj, je, že jsme tu do dnešních dní. Že ten projekt někomu stál za to, aby do toho investoval čas a energii. A že má dnes DV velmi dobrou úroveň. – usměje se – No a druhý úspěch, alespoň pro mne, je Denní bonzák. Je to časopis, který se poprvé objevil na druhém Pragoconu v roce 2006. Psali jsme ho zadarmo, vydali jsme ho zadarmo tuším na Sandrikově tiskárně… a někdo ho má třeba ještě doma jako milou vzpomínku. Ještě pro úplnost dodám, že Denní bonzák vyšel na několika srazech a snažili jsme se do něj vždy dávat to nejlepší, aby se lidé pobavili. – odmlčí se – Vzpomínám si, že když jsme měli sraz ještě s HOCZ, napsala jsem článek do DB s názvem Hocz.org.cz. A oni byli hodně dlouho HOCZ.org a poslední rok fungování projektu HOCZ.cz. No jo, tenkrát se proti tomu hodně čertili, ani se jim nedivím. – usměje se –
Denní věštec: Tedy, taková spolupráce mezi stránkami? Jak k ní došlo? Jak celkově vypadala? A čím to, že nakonec zanikla?
Anseiola Jasmis Rawenclav: To bylo jenom jednou, v tom čase jsme se ještě vnímali jako konkurence. Oni si mysleli své o nás a my zase o nich. Ale postupem času jsem se na HOCZ zaregistrovala taky (a zase jsem skončila v Havru!) a zjistila, že nejsou konkurence. Byli prostě jiní. Oni hráli textové RPG s danými pravidly, v rámci kterých rozvíjeli své příběhy. S důrazem na to, aby vše sedělo dohromady. My si spolu víc hrajeme jen tak, někdy to ani smysl nedává, ale tak blbneme jak pominutí a nasmějeme se u toho až až. Na famfrpál může tvoje máma a nikdo to nerozporuje… No, nemůžu říct, že by jedno nebo druhé bylo lepší nebo horší. Protože to takhle porovnat nejde. HOCZ před pár měsíci ukončilo svou činnost pro vzájemné neshody. Moc mne to mrzí. A doufám, že naše Hog to ještě hodně dlouho nečeká…
Denní věštec: Jak jinak, ty a Havraspár jste prostě věčně provázané entity! – usměje se – Je to tak, naše mámy na famfrpálu, modří by mohli vyprávět! – laškovně se usměje a schová všechny ty mnoholičné lektvary – Jak jsi vnímala HOCZ a vlastně ten vztah mezi projekty ty? Nakolik jsi byla do konce zapojená právě tam? Co bychom si od nich mohli vzít? A jak vnímáš jejich ukončení? Čím bychom dle tebe mohli vlastnímu konci předejít?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Na začátku jsem nás opravdu vnímala jako konkurenci. Vznikli pár měsíců po nás, tuším v listopadu 2004. Pak mne nějak štvaly Hog, tak jsem vlezla tam. A nevěděla o RPG nic. Postupně jsem si to tam zamilovala, stala se prefektkou, potom primuskou a předsedkyní studentské rady, šéfredkatorkou kolejního časopisu… profesorkou a zástupkyní kolejního… No jo no, bohatá kariéra. – usměje se – A vždycky, když mne to štvalo na Hog, šla jsem na HOCZ a obráceně. Chodili jsme každý týden do čajovny, jezdili na super srazy… Určitě si můžeme vzít to, že tam k sobě měli tak nějak všichni blíž a byli možná trošku živelnější než my. – vzpomíná a usmívá se, ale pak se trochu zachmuří – Jenže problém byl, že někteří lidé ve vedení HOCZ… se prostě neuměli k sobě chovat. Byla tam i šikana, cílené ničení práce druhých… Já odtamtud odešla asi před osmi, deseti lety, takže jsem u toho konce nebyla. Ale prý už to tam bylo tak toxické, že už spolu ve vedení nedokázali vyjít. Ještě, že se toho Derek, jejich zakladatel, nedožil.
U nás vidím, že se k sobě chováme slušně a s respektem a že se neshody snažíme řešit v klidu a konstruktivně. To je hrozně důležité a měl by to být základ všeho. – usměje se –
No a samozřejmě se snažíme spolu vytvářet atmosféru, ve které je nám dobře. – mrkne na Ari –
Denní věštec: Teda, ty jsi na hogu měla intenzivní kariéru, o které jsem ani nevěděla! – stydí se – Co si vybavíš ze studentských let? Jaké to pro tebe bylo? Zní mi to tak, že to byla extrémně náročná a intenzivní role na hradě! Myslíš, že je nějaká cesta, jak k sobě mít blíž i na hogwarts? Z čeho bychom si mohli vzít poučení, jak na to? S atmosférou souhlasím a jsem moc ráda, že jsi její součástí! – usměje se na Ansí –
Anseiola Jasmis Rawenclav: Na HOCZ. – opraví Ari s úsměvem – Na Hog jsem přišla rovnou fialová. Tak nevím, jestli mám odpovídat na první část otázky…? – usměje se –
Já myslím, že nás dost sbližují hradní a zejména kolejní discordy. Dozvíme se víc o každodennosti nás všech, co ji tedy chceme sdílet. A je to super. Ve fialové jsem se dlouho cítila opuštěná a sama, ale když jste mne pozvali sem… ani si nedokážeš představit, jak ráda jsem byla a jak jsem tomu nemohla uvěřit. A teď jsem ráda, že jsem součástí toho našeho modrého havraniště a je to tu super. – usměje se –
Denní věštec: Aha, tak jsem to pochopila špatně! – zasměje se – Ale klidně odpověz i na první část. A souhlasím, havrdiscord je život!
Anseiola Jasmis Rawenclav: To už je dávno… – usměje se – No jo, náročná a intenzivní jsem byla. – směje se – Já nevím, měli jsme kolejní akce, kecali v kolejce, vzývali Rowenu, Teddyho a kakao, vymýšleli jsme pro ostatní různé soutěže, kolejní motivačky a tak. Zároveň jsem se musela řídit nějakými pravidly a přemýšlet, co by asi moje postava kdy udělala, věděla, nebo řekla. A uvědomovat si hlavně, že to, co vím já, neví ona. No a zase jsem si zkoušela jiný styl autorské tvorby, kdy jsem věci nepsala za sebe ze svého pohledu ale z jejího.
Denní věštec: To zni hodně roleplay naučně! Když se posuneme dál, co tě vedení DV naučilo? Jak tu příležitost zpětně vnímáš?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Vedení DV mne asi naučilo trpělivosti, když není vše hned. A také, že nemá smysl se rozčilovat nad něčím, co nezměním. A jak hledat cesty, jak se dohodnout. – usměje se – A příležitost byla super. Ale znovu bych do toho nešla; víc mne naplňuje Literární seminář, kde můžu vidět, jak se studenti zlepšují v psaní a co z nich všechno dokáže vylézt. – usměje se –
Denní věštec: Co tě nakonec přimělo k odchodu? A zvažovala jsi někdy u následujících konkurzů návrat? Chápu, že říkáš, že teď už bys do toho nešla, ale co v minulosti?
Anseiola Jasmis Rawenclav: To bylo, když se DV prakticky zasekl, nikdo do něj nepsal, asi nebyla chuť nebo jsem dávala malé odměny… A taky jsem se blížila vyhoření. Tak jsem si řekla, že takhle to dál nejde a funkci nabídla k dispozici. – pokrčí rameny – Ani v minulosti už bych do toho znovu nešla a teď také ne. Prostě to chce hodně nápadů a energie, což ne vždy mám. Děkuji všem mým nástupcům, že DV dále zlepšovali a dávali tomu co nejvíc. – usměje se –
Denní věštec: Jasně, to je pochopitelné. – usměje se – Jaké pro tebe je pozorovat novinařinu v roli nezúčastněného pozorovatele? Co se po uplynulé roky ve tvých očích třeba nejvíce měnilo?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Myslím, že články jsou víc promyšlené a kvalitnější. A také se mi líbí bloky v DV, tam si vždy chodím pro čerstvé informace a občas také něčím přispěji. No a samozřejmě CD a módní patrola, padni komu padni, to také sleduji denně. – usměje se – Všechny kolejní časopisy velmi kvalitně jedou, což je super, to také v dávné minulosti nebývalo pravidlem.
Denní věštec: Zvažovala jsi někdy plnohodnotnější návrat do redaktorských řad? Případně neuvažuješ o něm do budoucna? Jak svou roli v aktuální novinařině vlastně vnímáš?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Sem tam něčím přispěji, ale ta inspirace už není taková, jak když mi bylo patnáct nebo dvacet. Ale když už přijde, tak něco napíši. – usměje se – Trošku mne demotivovaly novinářští magíci. Když vznikly, Nim rozhodl, že se nebudou udělovat zpětně. A já měla v DV do té doby desítky článků. Což se mi do magíků prostě nepropsalo. Musela jsem s magíky začínat od začátku. Takže jsem, tuším, nedávno získala magíka Přispěvatel, a to prostě za všechno, co jsem pro DV udělala, mi přijde málo. – pokrčí rameny – Ale co už, vem to čert. – usměje se –
Denní věštec: Hm, to chápu, po letech snahy je to škoda. – kývne – Co se ti na hradní novinařině líbí nejvíce a co naopak nejméně? Máš oblíbený časopis či autora?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Mám oblíbené DV a CD. Do ostatních občas nakouknu, když mne něco zaujme. Líbí se mi, že to děláme spolu a pro nás. Že si s tím redaktoři dávají záležet a nevydá se jen tak něco. Já jsem nenáročná, mně se líbí všechno. – směje se –
Denní věštec: – směje se – Tak takoví čtenáři jsou nejlepší! Jak vnímáš anketu UNC, která už je tu s námi přes 10 let? Angažovala ses v ní někdy nějak nebo třeba byla součástí poroty?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Já jsem se v tom nikdy neangažovala, jsem ostuda. – směje se – Články čtu pořád celý rok, ale vybrat z nich ty nejlepší je složité. – usměje se –
Denní věštec: To chápu, třeba je to potenciální možnost do budoucna! – usměje se – Jak už jsi sama řekla, jsi zároveň profesorkou literárního semináře. Jak vnímáš provázání tohoto předmětu s hradní novinařinou? Jak vůbec vznikl nápad takový předmět na hradě vyučovat?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Měli jsme ještě na základce kroužek Literární seminář, kam jsme chodili s naší tvorbou. Tak jsem si říkala, že by něco takového bylo fajn i na Hog. No a nyní tu máme tento předmět s malými přestávkami skoro 20 let. Věřila bys tomu? Já si na to pořád zvykám. – směje se – A provázanost s hradní novinařinou? Když se člověk naučí trochu psát anebo o tom víc přemýšlí, je pak podle mne jednodušší napsat něco i mimo LS.
Denní věštec: – Vykulí očí – Za mě je to dost neuvěřitelné a naprosto smekám, že se ti daří tak náročný předmět s oblibou tolik let učit! Co Anseiola a hradní budoucnost? Máš nějaké další konkrétní hradní plány sama pro sebe? Je třeba něco, co by sis přála, aby se na hradě změnilo nebo vylepšilo?
Anseiola Jasmis Rawenclav: No já doufám, že tu hrad a já ještě dlouho budeme. Však jsem hradní inventář, že? To jdu na procházku a začne hlučet alarm. – směje se – Jsem spokojená s tím, jak hrad funguje. Asi spoustu věcí nevím, a tak si tu můžu hrad užívat bezstarostně, více méně. Hlavně chci dál učit LS, kde vidím, jak se studenti neustále zlepšují a překonávají nejrůznější překážky. A to se mi líbí i na Hog. Přijdeš, že ti něco nejde. Ale nedostaneš sodu, ale ostatní tě motivují k tomu, abys to zkoušela dál. A najednou zjistíš, že se v tom celkem posunula a máš z toho radost. Díky Hog je takových příběhů spousta. A to si myslím, že je náš největší přínos do života našich spoluhradníků. – usměje se –
Denní věštec: Úplně souhlasím! – přikývne – Jak vůbec vnímáš Hogwarts jako součást svého života? Přeci jen, prožila jsi tu přes 20 let, svým způsobem jsi s hradem vyrostla…
Anseiola Jasmis Rawenclav: Ano, Hog je tady většinu mého života. – usměje se – Před Hogem jsem neměla moc kamarádů, cítila jsem se osamělá, divná… a že si přátele nikdy nenajdu. Bum, je tu Hog a já mám v životě spoustu skvělých lidiček, které bych jinak nepoznala. Nejsem už ta šikanovaná holka, co má sebevědomí v mínusu, kdepak. Mám spoustu lidí, co mne mají rádi a já je. Také vím, že když chci, dokážu pro mne velké věci. Stabilizovala jsem se s psaním, mám to sebevědomí vyšší… A zjistila jsem, že můžu být sama sebou a není to problém. Takže jsem za Hog neskutečně vděčná a těm lidem tady mám za co děkovat.
Denní věštec: To je krásné, mám velkou radost, že na tebe má hrad tento vliv! Pomalu ale jistě už se blížíme ke konci. Mnohokrát ti děkuji, že sis na mě udělala čas a zvládla zodpovědět tolik náročných otázek! Bylo skvělé tě poslouchat a věřím, že náš rozhovor ocení i čtenáři. Pokud bys měla něco, co bys hradu ráda vzkázala, teď je ten pravý moment. – usměje se –
Anseiola Jasmis Rawenclav: Ať se tu máme dobře. Vždy vás na hradě rádi uvidíme. – usměje se –
Denní věštec: Děkuji a měj se krásně, Ansí!
Anseiola Jasmis Rawenclav: Ať se ti daří. – usměje se –
Doufám, že jste si rozhovor užili alespoň tak jako já, Ansí ještě jedenkrát moc děkuji a všem hradním obyvatelům přeji užité oslavy novinářské!
Pro Denní věštec
Arietty Liella Minette