Silácký ring
Po návštěvě “ U tří koštat“,
rychle jsem se zotavil
a zas rychle na brigádu
do Prasinek vyrazil.
Procházím se po Prasinkách,
mám výbornou náladu,
když v tom do mě někdo strčil
a srabácky ze zadu!
Otočím se, na mou věru
zatvářím se hrdě,
byl to student Zmijozelu,
oči barvy krve.
„Co tu chodíš po Prasinkách,
ty mudlovský šmejde,
jestli rychle nevypadneš,
ránu schytáš hnedle.“
Kouká na mě s pohrdáním,
já zas koukám shora,
jeho pěsti sevřené jsou,
obličej – tvář trolla.
Volám na něj: „Co si myslíš,
že vystupuješ tu jak král?“
A on na mne hrubým hlasem
dál neslušné věci řval.
„Neřvi na mě hadí muži,
tady se prát nechci,
vidíš nápis – Silácký ring-
tam dostaneš lekci!“
Slyšeli to lidé další,
zastavily kroky svoje.
Chtěli vidět drsný zápas,
jen tak – bez zbroje.
Vstoupili jsme do arény,
do kruhového ringu,
volám na něj: „Připraven jsem,
ukaž se, ty Kingu!“
Hodil po mě kalamářem,
já jsem hbitě uhnul,
popadl jsem rychle koště
a na něj se vrhnul.
O hřbet jeho přerazil jsem
toto koště létací,
on se potom, chudák malá,
omráčeně potácí.
„Nebudeš se povyšovat
nad nebohé chudáky!“
Proto jsem mu ještě vsypal,
za plášť žravé slimáky.
„Nestačí ti jedna várka?
Teď přijde hned druhá!“
On však na mě nečeká
a pryč z ringu zdrhá.
Obecenstvo právem jásá,
jsou to lidé slušní.
“Dobře ti tak,“ volají naň:
“Zmijozelův učni!“
Obléknu se, vyjdu z ringu,
pro koště se trápím,
bylo mi jen zapůjčeno,
jakpak ho teď splatím?
Pan vedoucí v Žluté tlapě,
přivítal mne prostě:
„K dnešní práci, hochu milý,
potřebuješ koště.
Ale pane, já ho nemám,
neboť jsem ho zlomil,
o hřbet neurvalcův,
ve dví ho přelomil.“
Vedoucí se zachechtal,
řekl: „To máš smůlu,
dnes sis mohl přivydělat
galeonů fůru!“
„To už není vážně pravda,
jakou stále smůlu mám!“
Pozdravím a potom plačky
zpátky na hrad utíkám.
Celou cestu stěžuji si:
„To je zkrátka k nevíře!
K čemu je mi, že v mé hrudi
tluče srdce rytíře.“
Zas brigádu nedostal jsem,
zkazí mi to spánek,
proto sedám ke stolečku
a tím končí můj článek!