Jak jsem nakonec přece jen dostal brigádu
Povím Vám to přátelé
nyní jednou básní,
jak je život s brigádou
najednou tak krásný.
Po posledním rozhovoru
v brigádnické agentuře
netušil jsem, chudák malá,
že bude snad ještě hůře.
Když jsem totiž vedoucího
poslal v místa jistá,
nevěděl jsem, co on na mne
ve své pýše chystá.
Zkratkou svojí předběhnul mne
na mé cestě k hradu,
přichystal si k ruce hůlku,
potom se skryl v sadu.
Něž jsem prošel kolem něho,
znamení zla vyvolal,
tím pak k sobě ostatní
smrtijedy přivolal.
Smrtijedi přenesli se
k svému kamarádu,
pak se rychle schovávali
mimo cestu k hradu.
Vedoucí, ten zlosyn bídný,
svůj plán rychle zvěstoval,
v něm mi velmi pomalou
a ukrutou smrt sliboval.
„Pohrajem si se studentem,
budeme ho učiti,
jak má správně, po mučení
o rychlou smrt prositi.“
Volal s tváří rozšklebenou:
„Teď uvidíš suveréne!“
netušil však, že ho viděl
pan ředitel Elenére.
Pan Nimrandir z ředitelny
viděl jeho znamení,
domyslel si rychle odkud
tato zloba pramení.
Nebyl já jsem jediný,
kdo problémy měl v agentuře,
jak jsem se dál dozvěděl
mnozí byli na tom hůře.
Pan řídící vyšel z hradu
hůlku ve své ruce pravé,
zamířil, kde tušil zradu,
naštvati ho není zdravé.
Při mé cestě kolem sadu
měl jšem špatný pocit,
nečekal jsem žádnou zradu,
v pasti jsem se ocit!
Vedoucí se zlobně chechtal,
léčka se mu podařila,
má poslední hodinka
jistojistě udeřila.
Smrtijedi ze svých skrýší
vystupují tiše,
srdíčko mi zhrudi spadlo,
smutně tluče v břiše.
Shromáždění smrtijedi
nevydali ani hlásku,
zahalení v hábitech
na svých tvářích masku.
Vedoucí mi rychle kouzlem
k zemi poslal hůlku,
z jeho hnusných nadávek
slyšel jsem jen půlku.
„Neměl jsi mě urazit,
ty mudlovský šmejde,
teď ochutnáš Cruciatus,
co se do tě vejde!“
Mávl hůlkou směrem ke mně
a: „Crucio!“ zavolal,
já jsem ho pak marně prosil,
aby se mnou skoncoval.
Ukrutná to byla muka,
co mne k zemi srazila,
tělo bolí, srdce puká,
krev se v těle zmrazila.
„Těd už cítíš jak to bolí?
Nešetřte ho, holomka
neměls v ringu U siláka,
zmlátit mého potomka.“
„Zab mne pane, konej rychle!“
prosit jsem se nestyděl,
přez slzy jsem náhle ale
ředitele uviděl.
Spěchal ke mně dlouhým krokem,
pospíchal mi na pomoc,
s obličejem rudým vzteky
záříla z něj velká moc.
V mysli mojí potemnělé
naskočila v život víra.
Hůlku v ruce, v druhé zase
meč Godrika Nebelvíra.
Vedoucí se chystal právě
zabíti mě kletbou zlou,
když mu sek tím ostrým mečem
oddělil trup od nohou.
Ředitel pak mával hůlkou,
sekal mečem jako lev.
Kdo nesklonil hlavu k zemi,
tomu z ní stékala krev.
Smrtijedi jeho vpádem
byli notně překvapeni,
seslal na ně mocná kouzla,
těmi byli přemoženi.
Nyní oni válejí se
spoutáni a v prachu,
myšlenka na mozkomory,
nahání jim strachu.
Pan ředitel usmívá se,
z čela pot si otře rukou,
koukne se na smrtijedy,
potom mávne hůlkou.
Najednou se smrtijedi
v tvrdém spánku ocitají,
pan ředitel ukazuje,
mozkomoři přilétají.
Zítra ráno probudí se
v tvrdém, vlhkém sklepení,
nebudou se míti dobře,
v Azkabanském vězení.
Mozkomoři eskortují
smrtijedy uspalé,
já za život poděkuji
v této chvíli nastalé.
„Chrabrý pane řediteli,
před Vámi tu smekám,
životem svým zavázán jsem,
k Vašim nohám klekám.“
Ředitel mne zarazil,
prý: „Není třeba díků.“
Já mám z jeho skromnosti,
oči pné vzlyků.
„Povídejte Ladarde,
jak pak se to stalo,
že se na vás toliko
smrtijedů hnalo?“
„Milý pane řediteli,
pravdu já Vám sdělím,
o své smutné zkušenosti
s Vámi se podělím.“
Vyprávěl jsem pevným hlasem
smutnou story svoji,
jak brigádu nesehnam jsem
a málem zůstal v loji.
Pan ředitel Elenére
kraťoučce se zamyslel,
pověděl mi o brigádě,
kterou právě vymyslel.
„Vrátil jsem se před nedávnem
z jedné tajné expedice,
přivezl jsem mumii,
špinavá je převelice.
V mumii je balzamován
celý, včetně vlasů
faraon Tut-anch-amon,
vládce z dávných časů.
Přepečlivě oprašujte
sarkofág i mumii,
za peníze si pak kupte
třeba kožich z nutrií.“
Plný díků, hřbet svůj skláním,
ruku tisknu na srdce,
řediteli se tu klaním,
přeštasten jsem velice.
„Nyní pojďte Ladardíku,
půjdem spolu posnídat,
zanechte všech Vašich díků,
bude káva, tu já rád.“
A tak jsme oba vykročili
zpátky přímo k hradu,
za pět minut zmizel také
krutý pocit hladu.
Po bohaté snídani,
při té sladké kávě,
vyprávím já studentům,
co zažili jsme právě.
Pan ředitel přitom seděl
v čele svého stolu,
popíjel si v klidu kávu,
oči klopil dolů.
Nebelvírští kolegové
od stolu pak povstali,
stoupli si před ředitele
a hlasitě tleskali.
„Zbavil jste nás vedoucího,
nejhoršího co kdy žil,
těšíme se na brigády.
AŤ ŽIJE PAN NIMRANDIR!“