Neděle 13. července se vyvíjela zpočátku jako každý jiný prázdninový den. V době mezi snídaní a obědem sedělo ve Velké síni jen pár studentů, kterým se nechtělo ven, a pár profesorů připravujících se na nový školní rok. Vtom se zničehonic spustil ze stropu zlatý déšť.
Drobné jiskřičky se třepetaly a rozpouštěly zvědavým studentům těsně před prsty. Nestudily ani nehřály, jen tak třpytivě tančily. Zajímavý a nezvyklý efekt přilákal do síně i další profesory a studenty. Teď zpětně si myslím, že to byl pravý účel toho deště…
Jiskřičky naposledy zavířily nad profesorským stolem a zmizely. V tu chvíli se v čele stolu objevil sám pan ředitel školy, Nimrandir Elénére. Tvářil se spokojeně a tak trochu tajuplně. Vlídně odpovídal na pozdravy profesorského sboru i studentů. Když se šum vyvolaný jeho příchodem uklidnil, zvedl nad hlavu obě ruce a usmál se. „Někteří z vás už o probíhající změně vědí od včerejšího večera, a pro ten zbytek…“ Nedořekl. Místo toho mávnul ve vzduchu svou téměř devítipalcovou hůlkou z bubuingového dřeva skrývajícího skořápku vejce popelce (pozn. redakce). Pronesl (autorce článku neznámé) zaklínadlo, jež znělo zhruba jako: „INTELLIGENTIA ARTIFICIALIS“.
Sálem proběhla vlna magie vůní připomínající terpentýn… Všichni jsme se rozhlíželi, abychom zjistili, co přesně kouzlo způsobilo. Ti, kteří stáli blíž ke stěnám, to objevili jako první. Stěny Velké síně a všech hlavních chodeb a prostor hradu jsou mimo jiné vyzdobené portréty významných osobností kouzelného světa s důrazem na kouzelníky, kteří ovlivnili a ovlivňují chod naší školy. Rámy obrazů se zatřpytily novotou, jako kdyby právě prošly rukama zkušených restaurátorů. Objevily se skvostně vyřezávané rámy i u obrazů, které až doteď žádné takové neměly. Ale nejen rámy doznaly změny! Před našima očima se začaly vlnit a měnit tváře a postavy zpodobněných osobností, jako kdyby je všechny zachytila na plátno ruka jednoho jediného geniálního umělce. V mezerách mezi obrazy se objevovaly další, zprvu malé, ale postupně rostoucí nové portréty současných skvělých profesorů a profesorek a staré obrazy jim ochotně mezi sebou dělaly místo.
Portréty byly stejné – a přece jiné. Nyní odrážely nejen tvář a postavu toho kterého kouzelníka, ale i jeho živelnou podstatu a duši. Nejen studenti, ale i profesoři přebíhali od jednoho portrétu k druhému a nadšeně u každého diskutovali. Velmi často někdo i spontánně zatleskal.
Z portrétů madam Emy Talia a ředitelky mrzimorské koleje Oresty McCollin Vianuevy… přímo čišela mateřská laskavost a něha, jak je známe. Podobizna profesorky Amandy Wright odhalila její věčně mladou duši a oči hledící s optimismem do budoucna. A co ředitelka Nebelvíru, madam Hekatea Centaurix? Je to opravdu dcera onoho statečného myslivce, který zachránil Červenou Karkulku? Proč má madam Suzzy Blackwood na hlavě knihy? Je to odznak její funkce knihovnice, nebo je to spíš připomínka jejího šlechtického původu a doby, kdy se pod kuratelou vychovatelek učila chodit vzpřímeně a důstojně jako princezna? Pokud nové obrazy skutečně ukazují skryté, co nám chce říci podobizna Ernieho Cihličky? Proč je jeho tvář zahalena tajemstvím? A konečně sám pan ředitel… Je možné, že jeho dokonalý soulad s kouzelnou hůlkou a téměř nadpřirozená schopnost ovládat extrémně složitá kouzla nějak souvisí s počtem prstů na rukou?
Chodili jsme od jednoho portrétu k druhému a nemohli se nabažit té krásy a nových otázek bez odpovědí. Jen profesorka Annya Liddle si prohlížela obrazy a krčila obočí.
„Můj portrét tu není?“ zeptala se.
„Ne, madam,“ odkašlal si ředitel. „Váš portrét jsem raději umístil ve své soukromé pracovně. Děkuji, že jste se mi připomněla. Chci s vámi ještě probrat váš rozvrh hodin v novém školním roce. Myslím, že byste měla vyučovat spíš starší studenty až tak od pátého ročníku.“
Najednou zazněl od jedné ze stěn výkřik plný děsu a žalu. Všichni jsme se tam rozběhli. Madam Lilien Emity Watfar hleděla s hrůzou rozšířenýma očima na svůj vlastní portrét, ukazovala na něj třesoucí se rukou a její rty se bezhlesně pohybovaly, jako kdyby se modlila. Ještě jednou zakvílela a omdlela. Nebýt pohotovosti a pevných rukou pana ředitele, jistě by se rozplácla na kamenné dlažbě jako mokrá houba na tabuli hozená zkušeným žákem třetího ročníku.
„Kde je lékouzelnice, madam Oresta?“ rozhlížel se ředitel.
„Sbírá nějaké kytky na obklady proti vánočnímu úpalu. Já myslím, že si poradíme i bez ní,“ pokrčila rameny profesorka Annya a vylila kolegyni na hlavu pohár vody.
Madam Lilien se s prskáním probrala a zmateně se rozhlížela kolem. Její oči zabloudily k portrétu. Znovu vykřikla a zakryla si obličej dlaněmi. Všichni jsme se zadívali na obraz a snažili se pochopit, co ji tolik vyděsilo. Nedávalo to smysl. Madam byla na obrazu zpodobněna jako krásná žena s modrým splývavým pláštěm, vypouštějící z dlaní bělostnou holubici. Tento obraz by byl ozdobou nejen naší školy, ale i každého mudlovského kostela či katedrály. Nic děsivého na něm nebylo.
„Lilien, drahoušku, copak se stalo?“ pokusila se do situace vnést jasno profesorka Annya.
„Holub!“ ukázala prstem madam Lilien.
„Ano, a ty jsi i na tom novém obraze moc krásná, Lilien,“ snažila se ji uchlácholit kolegyně.
„Ale já tam předtím neměla holuba, já tam měla medvěda!“ rozplakala se.
Profesorka Annya ji mateřsky objala.
„Holub nebo medvěd… jeden kadí na lidi a druhý žere lachtany…“
Přihlížející studentka Bertranda Hooki podala madam Lilien kapesník a ta se hlasitě vysmrkala.
„To je mi jedno, co dělají, ten medvěd měl důvod, proč tam byl.“
„Třeba se to ještě ztransformuje,“ snažila se zachránit situaci Annya a mrkala na ředitele, ať s tím něco udělá.
„Ten bílej flek byl medvěd?“ prohrábl si ředitel plnovous.
„Ano, byl!“ Lilien se zablesklo v očích a mávnutím hůlky vykouzlila ve vzduchu chvějící se odlesk původního portrétu.
Zmijozelská studentka Angelina Darkness se nahlas zasmála. Ostatní přihlížející si naštěstí včas uvědomili probíhající přeměnu madam Lilien z hromádky neštěstí na hromádku střelného prachu a maskovali smích pokašláváním. Vypadalo to jako epidemie mudlovského covidu.
„Hmm, tak když se to takhle nazvalo, tak už tam toho medvěda, dá se říci, vidím,“ snažil se ředitel o smířlivý tón.
„Pane řediteli, nepotřebujete silnější brýle?“ rýpnula si opět slečna Angelina.
Madam Suzzy Blackwood se pokusila slečnu Angelinu stáhnout z dosahu ředitele Nimrandira i nešťastné kolegyně Lilien, a tak na sebe strhla pozornost poznámkou: „Já se tedy, Lili, přiznám, že jsem tam dřív taky viděla jen bílou šmouhu. Hledat v tom medvěda by mě nenapadlo.“
Madam Lilien bolestně zalapala po dechu: „Suzzy, já… já… nemám slov…“
„Promiň, Lil, mohu ti újmu na cti proplatit zkaženými fazolkami, kdybys chtěla…“ krčí rameny madam Suzzy.
Profesorka Annya se znovu snažila uklidnit situaci: „Já v tom medvěda viděla vždy, ale zajímal mě význam.“
„To by mě také zajímalo,“ kývla horlivě hlavou vrchní knihovnice.
Madam Lilien vzlykla a upřela na ředitele prosebný pohled: „Pane, šel by někdy časem přemalovat ten holub zpět na medvěda…?“
Nimrandir Elénére si odkašlal, narovnal se, pozvedl ruce, zatímco třímal v pravačce kouzelnou hůlku, a nakonec zvolal: „AI DESINE INEPTIAS DICERE“. Obraz se zachvěl a o několik vteřin a tahů kouzelným štětcem později už držela madam Lilien na obraze místo holuba rozkošné bílé medvídě.
„Takovýhle flek jste měla na mysli, Lilien?“ usmál se ředitel.
„Ano, pane. Ňuňík,“ vzdychla madam Lilien a dívala se zamilovaně na medvídka. Ostatní dámy se nadšeně přidaly:
Profesorka Skylar Blair Anderson: „Jůů, medvídě.“
Madam Suzzy Blackfood: „Pane řediteli, tak ten nový flek je, musím říct, naprosto boží.“
Profesorka Hekatea Centaurix: „Óóóó, to je ňuňu medvídě!“
Situace se tím uklidnila, slzičky oschly a život školy se opět vrátil do vyjetých kolejí. Já si vás v tuto chvíli dovoluji jménem redakce Denního věštce pozvat do naší školní galerie, zaplňující všechny volné stěny hradu, abyste se mohli sami kochat krásou nových a staronových portrétů a odhalovat jejich příběhy. Nejen ten o ledním medvědovi…
Pro Denní věštec
Varda Elisabeth Rývorová