Lucia Everdeen je hrdou zaměstnankyní školy už víc než půl roku. Proč se rozhodla změnit barvu hábitu? Jaké má zážitky z nebelvírských studentských let? A co plánuje do budoucna? To všechno a mnohem víc se dozvíte v našem rozhovoru!
Denní věštec: Ahoj, Luci! Jsem moc vděčná, že sis na mě udělala čas. Začněme jednoduše, jaký jsi měla poslední týden?
Lucia Everdeen: Ahoj, Ari, moc děkuji za pozvání k rozhovoru, ačkoli jsem z něj trošku nesvá.
Copak jsem dělala v posledním týdnu… – dělá, že přemýšlí – No, byl poměrně náročný, u mudlů dokončujeme zazimování zahrady, barevné listí je krásné, ale to hrabání už je horší. – usměje se – Ale aspoň mám trošičku pohyb.
V mudlovské práci nemám momentálně co dělat, moc se nedaří, tak mám prostor tvořit a vymýšlet semináře. Vlastně tak vypadám, že něco dělám, když pořád něco sepisuji.
Na hradě jsem se tento týden moc nevyskytovala, spíš jsem se potulovala po okolí. Zaslechla jsem, že madam Niam bude naskladňovat zboží, takže jsem nedočkavě nakukovala do Rybárny.
A měla jsem štěstí, madam Niam byla v obchodě osobně, tak jsem ji poprosila o pár podpultových kousků. – zachumlá se do hoot hoot dečky – Zrovna tato sovičková kráska je jedním z nich.
No a večery u mě patří dobrému čaji a knížce.
Denní věštec: Tedy, podpultové kousky v NiT, to jsi vyhrála život! – závidí – Rozhovor samozřejmě neděláme jen tak z rozmaru, ale k příležitosti tvého zfialovění. Vezměme to ale trochu od podlahy! Na hradě jsi už od roku 2015. Vzpomeneš si ještě na své začátky? Jak jsi ke hradu přistupovala a vnímala jej na začátku a jak jej vnímáš dnes?
Lucia Everdeen: Jo, z těch úlovků mám radost, ale konto zaplakalo. Tímto způsobem na vysněný domek v Godrikově Dole nikdy nenašetřím.
To už tu jsem tak dlouho? Mé začátky… – přemýšlí až podezřele dlouho – Vlastně jsem ani nevěděla, co od toho čekat, dostala jsem se sem náhodou na popud mého mudl kamaráda, který se mi o našem hradu zmínil. A já se taky chytnu kdečeho, takže už jsem sepisovala přijímací esej.
Kamarád ji nakonec zapomněl poslat, ale já jsem zde.
Jsem introvert, takže mi trvalo docela dlouho, než jsem se nějak uchytila, začala s někým bavit. Hlavně jsem si říkala: „Nebudu na sebe upozorňovat, nebudu dělat soutěže, vydělávat budu jen na brigádách v Prasinkách. Prostě si pojedu tak nějak pro sebe.“
Coby prvák jsem se toho tak nějak držela, ale ve druháku se to zlomilo, atmosféra hradu člověka pohltí.
Následně jsem na pár let školu musela opustit, návrat byl těžký, staří známí byli víceméně pryč, ale nové osazenstvo nebelvírské koleje mě snad přivítalo s otevřenou náručí.
A jak hrad vnímám dnes? Ledasco se změnilo, ale ta podstata zůstává pořád stejná. Je mi tu prostě dobře.
Denní věštec: Ach ano, tuhle výměnu osazenstva po návratu jsem si též zažila, takže úplně vím, o čem mluvíš. Mám velkou radost, že se ti povedlo si najít nové parťáky! – usměje se – Máš poměrně specifické jméno, tvé příjmení jde snadno spojit s hlavní hrdinkou Hunger Games. – směje se –Byl to záměr? Omyl? Povídej!
Lucia Everdeen: – zčervená – K tomu bych se snad ani nevyjadřovala. Zrovna když jsem si jméno vymýšlela, u mudlů v televizi jsem poprvé koukala právě na Hunger Games a postava Katniss mi učarovala. A hlavně už to byly o něco starší filmy, takže jsem si říkala, že to třeba tak oblíbené nebude. Jenže potom přišly prequely a Hunger Games jsou zpátky, no.
Taky jsem se mohla jmenovat podle postavy z Upířích deníků, tak nevím, jestli bych na tom byla líp. – směje se –
Denní věštec: Náhodou, alespoň to přiznáš a já jako fanoušek HG schvaluji! – směje se – Zpátky k hradu. Vzpomeneš si třeba na nějakou zábavnou vzpomínku ze studentských let, kterou bys čtenářům přiblížila své studium v Nebelvíru? – usměje se –
Lucia Everdeen: Studiem bych to úplně nenazývala, vždycky jsem byla taková ta zlatá střední třída. Každopádně, toto bych si asi nechala pro sebe, protože co se stane v Nebelvíru, zůstane v Nebelvíru. Tak. – zašeptá Ari mimo záznam – Já si totiž nic moc nepamatuju.
Ještě doplním pro případné nové studenty – přijďte si zažít Nebelvír na vlastní kůži. – mrkne –
Denní věštec: – směje se a poznámku rozhodně musí zapsat do záznamu – No dobrá tedy! Když se studia ještě chvíli budeme držet, co sis během svých studentských let na hradě užívala nejvíce a co naopak nejméně? Čím to podle tebe bylo?
Lucia Everdeen: Asi začnu od konce, co jsem si vůbec neužívala, byly termínové neděle. Jsem obrovský prokrastinátor, takže ráda nechávám věci na poslední chvíli. Mohla jsem si za to sama, no. Následně mi dost dlouho trvalo vymyslet úkol, ale jakmile bylo vymyšleno, už to šlo samo.
Co jsem měla ráda, byla naše kolej, její podpora jednotlivci i celému kolektivu. Kolej mi chybí hodně, ale co nadělám, jednou jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla.
No a asi jako každý student jsem milovala prázdniny, doba sladkého nicnedělání, doba, kdy se nemusely sbírat body, ale mohla jsem vydělávat peníze na oblečení. – zase se směje –
Denní věštec: V průběhu studia jsi nebyla jen tak náhodným pasivním kolemjdoucím, ale na nějakou dobu ses zapojila i do vedení koleje jako pokladnice. Jaké to pro tebe bylo? Co sis z té zkušenosti odnesla? Lze třeba něco, co ses naučila, použít i ve fialovém působení?
Lucia Everdeen: Ne, počítat jsem se pořád nenaučila. – směje se – Možná proto jsem coby pokladnice vydržela jen rok.
Tím nechci říct, že by kolejní konto pod mým vedením utrpělo velké ztráty. Jen mi nebylo příjemné mámit srpce ze studentů. No a dneska mámím ze studentů úkoly a soutěže.
Denní věštec: Rok není krátká doba, pokud chce člověk funkci dělat pořádně! Ale rozumím, že to není pro každého. – kývne – OVCE jsi skládala nakonec až vcelku nedávno, v Zimě 2023. Čím to, že ses k nim odhodlala až řekněme ve vyšším studentském věku? Bylo to pauzou, o které jsi mluvila, nebo i něčím dalším? Z jakého důvodu sis vybrala mudlovskou antropologii a jaký to pro tebe byl zážitek?
Lucia Everdeen: Jen tak mimochodem, ovcovat jsem nechtěla nikdy. – ušklíbne se – Přišlo mi to už takové moc oficiální a upřímně jsem se té zkoušky bála. Proto jsem pořád otálela. Ale nakonec tomu chtěla náhoda. Madam Ansí, myslím, zrovna něco psala ve Velké síni a já si zabrečela, že jsem to zase nestihla. No a padlo pár soviček a najednou jsem byla zapsaná na Mudlovskou antropologii.
A proč tento předmět? Vždycky mi víc šly mudlovské nebo praktické předměty, jako je vaření, těm kouzelnickým jsem úplně na chuť nepřišla. Tak možná proto. Téma práce mi úplně nesedlo, u mudlů nemám vysokou školu, tak jsem nevěděla, jak to pojmout, ale pod trpělivým vedením Ansí jsem to dotáhla do zdárného konce.
U zkoušky jsem tuším měla jako podporu jen kamarádky, dnes už kolegyni Tamarku Pudlíčkovou a slečnu Susan Bouchy.
Nikomu dalšímu jsem se o tom nezmiňovala, bylo to právě v době, kdy jsem se vrátila z mrazáku a moc lidí tu neznala.
No a taky pro mě byl lákavý ten důchod, no.
Denní věštec: Ach ano, ta dvě géčka měsíčně jsou sen. – směje se – Červený hábit za fialový jsi vyměnila letos na apríla. Co za tím rozhodnutím se posunout vůbec stálo? Jak dlouho předem ses takto rozhodla? A jak samotná přeměna probíhala? Byl apríl záměrné načasování, nebo spíš vtip pana ředitele?
Lucia Everdeen: Je to, jak říkáš, už to chtělo změnu a trošku se posunout někam dál. Ačkoli je nabídka vyučovaných předmětů stále lákavá a zajímavá, předměty, které jsem chtěla studovat, ubývaly. Nechtěla jsem se pouštět do nějakých, které mi nejsou blízké nebo bych je časově kvůli mudlům nestíhala.
Fialkou jsem se rozhodla stát těsně po začátku školního roku, ale pan ředitel byl v té době dosti vytížený, takže se to pořád nedělo. Nakonec jsem ho uprosila právě na první apríl, přišlo mi to jako dobrý vtípek.
V předchozích letech v ten den studenti i profesoři různě měnili barvy, tak jsem si říkala, že mně by ta fialová mohla zůstat.
Také jsem to brala, že uvidíme, jestli ta moje fialová bude žert, jestli budu naprosto marná, nebo jestli se mi bude dařit.
Denní věštec: Rozhodně souhlasím, to načasování bylo ideální! Jaké pro tebe byly fialové začátky? Kam vedly tvé první kroky? Co se ti v nové roli od začátku líbilo, a co naopak spíš ne?
Lucia Everdeen: První kroky vedly do kolejní místnosti, logicky. Chtěla jsem to všem oznámit. Se zlou jsem se potázala, Buclatá dáma mě nekompromisně vyhodila a já několik dní chodila s boulí na čele.
Byla jsem zmatená, nevěděla, kde budu spát, sborovna se mi zdála taková chladná. Až mi některý fialový poradil, že mohu nocovat v pracovně.
Co se mi líbí doteď, je jistá forma svobody. Nemusím se držet termínových nedělí, mohu pracovat, kdy chci. Co se mi moc nelíbí, je najednou ta samota. V koleji se pořád něco dělo, v kabinetě sedím sama a koukám z okna.
Denní věštec: Co tě na změně hábitu nejvíc překvapilo v pozitivním a v negativním slova smyslu? Jak to máš aktuálně s kontaktem s kolejí například formou diskrbu? Přeci jen, ty možnosti už jsou dnes pokročilejší než dřív.
Lucia Everdeen: Myslím, že tady by se má odpověď opakovala, překvapila mě svoboda a ta samota, no.
A pořád si nemůžu zvyknout, že studenti, se kterými jsem chodila do třídy, mi musí vykat.
Za diskrb jsem vděčná, možná i jeho existence mě přesvědčila o tom, že můžu zfialovět. Tam totiž nejsem fialová, tam jsem to pořád já. – směje se –
Denní věštec: Ano, nejhorší je, když jsou to třeba spolužáci starší než ty, co? – směje se – Máš za sebou víc jak půl roku plnohodnotné hradní dospělosti. Jak to celkově hodnotíš dnes? Co ti třeba sedí víc na fialovém hradním působení a co ti víc vyhovovalo jako studentce?
Lucia Everdeen: Myslím, že jsem se ve fialové našla, nejdřív jsem se bála, jaké mám pořád vymýšlet soutěže, aby to lidi bavilo. Ale život mi vždycky nějaké téma nahodil a šlo to samo. Navíc jsem rozjela pár, musím říct, úspěšných sérii, tak jsem spokojená. A nápady chodí pořád, díky bohu za mudlovský Pinterest. – směje se –
A co mi víc vyhovovalo jako studentce? To je tak neporovnatelné, že vlastně ani nevím. – pokrčí rameny –
Denní věštec: Ano, tvé soutěže jsou legendární! V průběhu tvého fialového působení byl dvakrát vypsán konkurz na ředitele koleje Nebelvír. Zvažovala jsi účast? Proč ses nakonec rozhodla neúčastnit? Případně je nějaká jiná funkce na hradě, kterou by tě lákalo si vyzkoušet?
Lucia Everdeen: Jé, děkuji, jsem ráda, že se soutěže líbí.
Pozice kolejního je krásná, ale taky dost náročná. Zatím o tom ani neuvažuji, ale co není, může být. Mně většinou rozhodnutí trvají neskutečně dlouho, musí to ve mně uzrát. Stejně tak bych to viděla i na ostatních pozicích.
Teď mám další metu, stát se profesorem, ale cesta k tomu je dlouhá a trnitá. Těžko se vymýšlí předmět, který by už neměl na našem hradě zastoupení. I když třeba v jiné podobě. Ale nějaké nápady mám, uvidíme, jak se mi podaří je realizovat. –tajuplně se usmívá –
Denní věštec: To mi nahráváš s další otázkou! Jaké předměty bychom od tebe zhruba mohli očekávat? Kdy bys ráda začala učit?
Lucia Everdeen: To si zatím nechám pro sebe, kdybych to teď práskla, už by to byl velký závazek. – usměje se –
Stejně tak ten termín, no.
Denní věštec: No dobrá! Nejde si nevšimnout, že jsi vcelku schopná střelkyně a přitom nejsi součástí žádného týmu. Jak to s famfrpálem máš? Zvažovala jsi účast v profilize? Do jakého týmu bys případně chtěla?
Lucia Everdeen: Jejda, famfrpál. Svého času mě velice bavil, právě pozice střelce, protože se nejlépe trénuje u mudlů na telefonu. Na kolejního střelce to stačilo, ale v profilize bych se nechytala.
Dostala jsem nabídku, ale na jiný post a do toho se mi z časových důvodů moc nechtělo.
Famfrpál tedy momentálně budu prožívat jen jako fanynka. –zamává rukou, jako by v ní měla fanouškovský praporek –
Denní věštec: Hele, pozor, vůbec bych se té dvacítky na střelci nebála ani v profilize! Možná to nebude na základní sestavu, ale určitě by sis zahrála. Ještě to zvaž. – mrkne – Pomalu se blížíme ke konci. Máš na hradě nějaké sny? Je třeba něco, co by sis chtěla splnit nebo zkusit, ale zatím jsi k tomu neměla prostor?
Lucia Everdeen: Dobře, do budoucna to promyslím, ale momentálně o tom opravdu neuvažuji.
A sny… – přemýšlí – Momentálně sním o vlastním kabinetě a následně o vlastním domku v Godrikově Dole.
Jinak vyloženě nějaký sen nemám nebo mě nenapadá. U mě to opravdu musí být momentální nápad, obvykle se u něčeho naskytnu a okamžitě se nadchnu. Tak uvidíme, co budoucnost přinese. – usměje se –
Jo, vlastně jo, ráda bych konečně v ďáblově jámě získala bombu hnojůvku. – rozesměje se na celé kolo –
Denní věštec: Hnojůvka ráda uniká, s tím budu držet extra palce! – směje se – To je ode mě pro dnešek všechno! Moc děkuji za ochotu poskytnout mi rozhovor i za skvěle strávený čas. Moc ti držím palce v dalším působení na hradě i u mudlů. Pokud bys čtenářům chtěla ještě něco vzkázat, teď je ta pravá chvíle.
Lucia Everdeen: Také moc děkuji za velmi příjemný rozhovor, jak jsem se toho bála, tak to bylo skvělé!
Čtenářům, a vlastně celému hradu, bych chtěla popřát, ať se daří, ať je nám tu spolu dobře. Hlavně na sebe buďte hodní.
Pro Denní věštec
Arietty Liella Minette