Temnou uličkou kráčela žena ve středním věku. Bylo něco po jedenácté a Amélie Bonesová se vracela z práce. Už od rána měla podivný a nevysvětlitelný pocit, že ji někdo pozoruje.
Když došla na konec ulice, zastavila se před domem číslo dvacet čtyři. Ostražitě se ohlédla, a pak vytáhla zevnitř svého hábitu kouzelnickou hůlku. Slabě pohnula rty, přes které jí tiše sklouzlo: „Alohomora.“ Dveře jejího domu se otevřely a Amélie vstoupila. Okamžitě za sebou zamkla, i když věděla, že zlé kouzelníky, především Smrtijedy, tohle obyčejné zamykací zaklínadlo nezastaví. Ale přece jen si oddechla. Byla doma. Domov se rovnal bezpečí.
Sundala si cestovní plášť a pověsila ho na věšák ve vstupní hale. Mávla hůlkou a světla uvnitř se rozsvítila. Se světlem začaly pomalu odcházet i chmury, které na ní ležely.
Zamířila do kuchyně, kde na sporák postavila konvici s vodou. Teplý čaj jí vždycky pozvedl náladu.
PRÁSK! Amélie polekaně upustila hrnek, který se hlasitě roztřískl o zem. Hbitě vytáhla svou hůlku a pomalu zamířila do obývacího pokoje. Místnost byla osvětlena tlumeným světlem vycházejícím z lampičky na konferenčním stolku. Rozhlédla se. Nic. Ťuk, ťuk. Polekaně se otočila. Klepání bylo slabé na to, aby bylo na dveře. Ale přesto k nim přistoupila a přiložila na ně ucho. Ticho. Ťuk, ťuk. Srdce se jí rychle rozbušilo.
Aúúú! Z venku se ozvalo vytí toulavého psa. Pohlédla z okna. Ťuk. Do skla narazila větev stromu. Amélie si oddychla. Znovu vstoupila do kuchyně a otevřela kredenc.
„Dobrý večer, madam Bonesová,“ ozval se jí za zády ledový hlas.
Zhluboka se nadechla. Tušila, kdo za ní stojí. Když se před rokem dozvěděla o jeho návratu, každým dnem očekávala jeho příchod. Musel přece dokončit práci, kterou před lety začal. Zabít celou její rodinu.
Otočila se. Její tušení bylo správné. Stál před ní v celé své…ošklivosti. Lord Voldemort.
„Znovu se setkáváme. Posledně jsme byli vyrušeni, ale dnes…“
„Co chcete?“
Voldemort se zasmál. „Co chci? To, co před lety.“
„Ale proč?“
„Copak jste opravdu tak hloupá? Jste pro kouzelníky velmi užitečná. Statečná, chytrá, výborná čarodějka s vysokým postavením. Někoho takového nemohu nechat žít. Pokud však…“ Záměrně nechal větu nedokončenou.
„Na to zapomeňte. Nikdy,“ odsekla.
„Pak je mi to velice líto,“ prohlásil s úšklebkem a vytáhl hůlku.
„Samozřejmě,“ odpověděla a zaujala obranné postavení; hůlku namířenou vpřed. „Nebojím se smrti.“
„Crucio.“
Záblesk světla jí narazil do hrudi. Svalila se v příšerné bolesti.
„Mdloby na tebe,“ prodrtila mezi zuby.
Zasmál se a mávnutím odvrátil kouzlo. „Nic lepšího neumíš? Crucio!“
Bolest ještě víc zesílila. Amélie s námahou něco zamumlala a z její hůlky vylétl modrý záblesk. Jenže Voldemort se mu vyhnul a kouzlo roztříštilo jednu z židlí.
„Máte poslední možnost. Můžete se ke mně ještě přidat.“
Zatnula zuby a zakroutila hlavou.
„Tak tedy dobrá. Crucio!“
Bolest v jejím těle ještě zesílila. Začala se zuřivě zmítat. Voldemort se jen hlasitě smál. Při každém jejím výkřiku jeho smích sílil. A pak… „Avada kedavra.“
Záblesk zeleného světla ji udeřil do prsou. Její dech se zastavil. Tvář měla zkroucenou bolestí. Byla mrtvá.
Voldemort ji ještě chvíli pozoroval, pak mávl hůlkou. Z jejího konce vyrazila obrovská, zelená, třpytivá mlha, která se škvírou mezi dveřmi dostala ven. Vyletěla ke střeše domu a tam se zformovala do tvaru lebky, které z úst vyčnívá veliký had. Znamení Zla. Voldemort se vítězně zasmál a s hlasitým PRÁSK zmizel.
Postarší žena ležela skroucená na zemi kuchyně a jediným zvukem, který se v domě ozýval, bylo pískání konvice s vodou.