Udílení novinářských cen se kvapem blíží. Nominace již známe, podmínky k hlasování taktéž. Termín ke slavnostnímu večeru je též znám. Jak se ale k UNC staví ti, kterých se to týká z hlediska výběru projektů a členů redakce? Nenechte si ujít krátké rozhovory se současnými i bývalými šéfredaktory hradních periodik.
Významným dnem pro novinářský svět je Udílení novinářských cen, které se každoročně koná ve Velké síni. Jinak tomu není ani letos a slavnosti se můžete zúčastnit 10. února od 18:00 hodin. Oceňují se nejaktivnější redaktoři napříč periodiky, debutanti, projekty, časopisy a například také neviditelné tváře redakce. Ale ne jen tak nahodile. Na šéfredaktorovi jednoho z hradních periodik je, aby do jednotlivých kategorií, které jsou na UNC večírku vyhlašovány, nominoval konkrétní osoby ze svých řad.
Zajímalo vás někdy, jak k UNC šéfredaktoři vlastně přistupují? Jestli je to pro ně spíše radost, nebo se vyskytne také frustrace, nejistota, která z kategorií se jim nominuje snadno a která naopak obtížněji? Tak odpověď právě na tyto a další otázky se nyní můžete dozvědět od šéfredaktorek roku 2025.
Denní věštec: Další rok je za námi, v některých měsících aktivnější, v jiných méně, přesto se psaly nové články, pořádaly projekty, a dokonce se objevili i noví nadšení pisálci – debutanti. Mě by zajímalo, zda už během roku vnímáte, že je jeden aktivnější než druhý, že projekt, který se v časopise uskutečnil, byl bomba a zaslouží si nominaci, nebo děláte až hromadnou rekapitulaci daného roku, když přijde vtíravá sova a nutí vás k nominaci, a ještě odůvodnění vašeho výběru?
Amanda Wright: Vnímám to většinou už v průběhu roku. Není to tak, že bych si v ten moment řekla: „Ty jo, tak tohle je mega, to půjde do nominací.“ A ještě si to jako blázen někam zapisovala, ať to pak jen vytáhnu. I když ve výsledku to nezní vůbec jako špatná taktika. To ne, ale člověk tak nějak vnímá ty věci, které mu prochází pod rukama, a když pak slyší: „Tak co ten Článek roku?“, tak se mu takové ty nejvýraznější články vybaví. Ale za sebe pak vše procházím znovu, rekapituluji a porovnávám. Mimochodem, kolegyně, já vtíravé sovy neposílám, pche!
Christina Meadows: Tak trochu od všeho, mám přibližnou představu o nominacích ještě před jejich sepsáním. Když vydávám článek, který je naprostá bomba, vím to už při jeho vydávání a automaticky si ho v hlavě zařadím jako adepta na nominaci UNC. Ale finální seznam si samozřejmě tvořím až těsně před deadlinem, protože jestli mě Hog něco naučil, tak fungovat a přemýšlet nejefektivněji pod tlakem! – rozesměje se –
Ashley Watfar: To záleží. Někdy máte jasno už po chvilce a říkáte si: „Jen ať s tou aktivitou vydrží, tohle je bomba!“ A jindy tápete ještě v den deadlinu, kdy máte nominovat. A často je jedno, o jakou kategorii jde. Některý rok máte jasno v té kategorii a tápete v jiné a další rok je to třeba naopak. Záleží na lidech, kdo se zrovna jak projeví, jak mají čas tvořit či psát.
Felicitas Frobisherová: Nejsem šéfredaktorka celý rok, ale s Olivkou jsme výměnu funkcí řešily a UNC sleduju, co jsem se vrátila z mrazáku. Takže ano, určitý přehled mám celý rok. Nicméně finální nominaci jsem dělala až najednou a opravdu jsem si projela celý rok po měsících, abych na nic nezapomněla.
Rebecca Werde: Jsem v čele redakce teprve krátce a i přesto, že mi od bývalé šéfredaktorky Niobé přišly tipy, nominace byly na mně, proto jsem si musela udělat i svůj obrázek za celý rok. Hodnotila jsem především nadšení, iniciativu, kvalitu vypracování, spolehlivost. Také hodnotím, jakými jsou týmovými hráči a třeba jestli i nabízejí pomocnou tlapku ostatním.
Olivia Wines: Teď, když už jsem svobodný skřítek, tak vlastně nejvíc ze všeho záleží na tom, jak moc aktivní období mám zrovna já. Když zrovna aktivní jsem, ráda sleduju, co se kde děje za akce, a alespoň si úvodní články proklikám. Účastníkem bývám, ale čím dál tím méně často, obávám se. Je také fakt, že časopisy jednou za čas otevřu všechny a aspoň hodím oko na to, co se kde psalo, i když se přiznám, že poctivě vše nečtu. Každopádně před hlasováním si ten čas na nastudování udělám, protože je za tím hrozná spousta práce a přišlo by mi fakt trapné hlasovat neinformovaně. Nehlasovat vůbec bych zvládla, ale neinformovaně je za hranou. – směje se –
Denní věštec: Je mezi kategoriemi nějaká, která se vám nominuje obzvlášť těžce, neradi nad ní vůbec přemýšlíte? Některé z vás mají za sebou roky šéfredaktorování, a tak se můžete zamyslet, jestli je nějaká nominace, která vás potrápila někdy v minulosti.
Amanda Wright: Eh, můžu odpovědět, že většina z nich? Projekty většinou za rok rozjíždíme bezmála čtyři, které jsou prostě natřískané. Neviditelných tváří mám bezmála deset a všechny by si zasloužily za svou práci ocenit. Článek roku… tak ten jsem vzdala, ten vždy vybírám po konzultaci, neboť to je hodně subjektivní záležitost, každému se líbí něco jiného. A Redaktor roku se pro mě rovná nekonečnému boji. Popravdě jsem ale asi neměla takové obtíže vybírat nominace za Žlutý Trimeles tak, jako teď za Denní věštec, kde je to už takový kolos. A těch, co se na pravidelném vydávání a fungování časopisu podílí, je šílený zástup. Každý rok se ale najdou kategorie, kde si řeknu: „Tak to je jasný, na první dobrou!“ A kategorie, kde sedím, mám hlavu v dlaních, pětkrát nominaci přepíšu, pak vymažu, vrátím a říkám si: „Merline, doufám, že jsem vybrala správně a nikoho se nedotknu, že jsem nevybrala právě jeho.“
Christina Meadows: Řekla bych, že mi nejvíc dává zabrat nominace v kategorii Článek roku, protože je opravdu z čeho vybírat a nejraději bych jich nominovala víc než jen dva! A pak je tu ještě Neviditelná tvář, tam mívám celkem jasno ve jménech, která chci nominovat, horší to je ale s jejich odůvodněním. Ne, že by je nebylo za co nominovat a těžko se mi hledala slova, naopak! Je toho tolik, že kdybych to sepsala úplně všechno, možná budu moct konkurovat délce proslovů madam Williamsové. Shrnout do krátkého odstavce, jak moc si našich neviditelných tváří vážím, a stručně je představit, je pro mě pokaždé skoro nadlidský výkon.
Ashley Watfar: Myslím, že se to různí rok od roku. Letos mě třeba nejvíce potrápil Článek roku, o tom by vám mohla vyprávět moje zástupkyně. Vydali jsme toho celkem dost, si myslím, špatné články to určitě také nebyly, ale vybrat toho správného adepta, to byl trochu oříšek. Většinou mám hned jasno v neviditelných tvářích. – usměje se –
Felicitas Frobisherová: Redaktor roku. Nejradši bych nominovala všechny.
Rebecca Werde: Těžké pro mě bylo určit Neviditelnou tvář. Máme v redakci hodně členů, kteří v ní hrají nepostradatelnou roli i přesto, že třeba sami články nepíší.
Olivia Wines: Já je popravdě nesnáším všechny, jediná snesitelná bývala debutantská (protože víc začínajících autorů za rok člověk má málokdy). Nejvíc mi ale asi vadil Redaktor roku a Článek roku. Protože podle čeho se rozhodovat? Publikuje často a kvalitně? Publikuje jednou za čas, ale mistrovsky? Článek, co má čtenářskou úspěšnost, ale je to legrácka na pár minut, nebo článek, který takovou úspěšnost nemá, ale je informačně na vysoké úrovni a dal práce na dny? Nominovat jednoho člověka na článek a redaktora, nebo dát příležitost více lidem? Tyhle otázky mi teda vůbec nechybí.
Denní věštec: Jak celé Udílení novinářských cen vnímáte? Účastníte se rády, je to pro vás spíše povinnost? A je to podle vás dostatečné ocenění?
Amanda Wright: Vzhledem k tomu, že jsem už xy let, ani raději počítat nechci, v organizačním výboru, tak je to pro mě taková už přirozenost, něco, co beru jako součást novinářského života a o čem vím, že to musím včas začít řešit, jinak se mi to vymstí. Tím, že to nevnímám celé jen z pohledu redaktora, šéfredaktora, ale jako organizátora, je pro mě těžké říct, že se účastním ráda. Protože zatímco se většina lidí raduje, že se třeba hezky umístili nebo byli vůbec nominováni, já mám v hlavě, že musím zařídit finance, že musím zařídit korektury k nominačním článkům, že musím udělat reklamy, zařídit grafiku a diplomy, ty pak všem poslat, udělat tabulky, přehledové články, vše zapsat. Teď mi to vlastně všechno takhle jde hlavou a mám pocit, že to asi vytěsnilo tu radost, kterou jsem jakožto běžné malé škvrně z akce měla. Ale vnímám to jako velmi pěknou akci, která nám připomíná, že si novinářů, jejich času, článků i jiné práce neskonale vážíme, a jako perfektní možnost si zrekapitulovat život v časopisech za poslední rok.
Christina Meadows: UNC je pro mě nedílnou součástí hradní novinařiny a myslím si, že je jedině dobře, že něco takového v našem novinářském rybníčku každoročně probíhá. Není to jen udílení cen, ale pro mě jako šéfredaktorku i ukazatel kvality mého časopisu a zpětná vazba od čtenářů. Vždy si z toho utvořím nějaké závěry ohledně toho, co děláme dobře a na čem je potřeba ještě zapracovat.
Ashley Watfar: Já jsem za UNC rozhodně ráda, každopádně je pro mě vždy těžká role porotce, protože na vás leží ta zodpovědnost, vybrat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Já jsem hlavně ráda, že se toto udílení podařilo zachovat tolik let. Lilča byla u jeho zrodu a já v něm mohu jako Ashley pokračovat. Je to čest.
Felicitas Frobisherová: Baví mě to. Přijde mi fajn udělat shrnutí celého roku po novinářské stránce, a navíc je to zajímavý teambuilding. Já jsem teda samozřejmě jenom hosteska.
Rebecca Werde: Je to velká zodpovědnost, i ze skromné redakce vybrat pár jednotlivců, protože si ocenění zaslouží všichni, kteří se na chodu periodika podílí!
Olivia Wines: Přijde mi to jako moc fajn a potřebná záležitost, u které jsem ale ráda, že ji už dělá někdo jiný. Z té strany rozhodujícího je to stres, aby člověk vybral nejen dobře, ale hlavně spravedlivě. Jako člověk účastnící se jako pozorovatel si říkám, že si časopisy i lidé, kteří na nich pracují, to ocenění zaslouží – co si budeme, práce je za tím dost. Přijde mi to jako krásná slavnostní událost, která na náš hrad patří a měla by tu být.
Denní věštec: A na odlehčení na závěr bych vás ráda poprosila o asociace, které se vám jako první vybaví, když se řekne konkrétní slovo.
Amanda Wright:
UNC – organizační chaos
Kategorie – dvě nominace na jednu!
Brk – sympatie
Redakce – rodina
Článek – základní stavební jednotka časopisu a RADOST (ze čtení i psaní)
Porota – zodpovědnost
Christina Meadows:
UNC – soška
Kategorie – Článek roku
Brk – kalamář
Redakce – redaktoři
Článek – časopis
Porota – hodnocení
Ashley Watfar:
UNC – odměna pro redaktory (a teď nemyslím jenom hmotnou, ale spíše prostě takové uznání)
Kategorie – rovnost (myslíme na všechny, co se zasloužili o chod redakcí)
Brk – safírový
Redakce – spolupráce, tvorba
Článek – roku
Porota – břímě rozhodování
Felicitas Frobisherová:
UNC – Umíte náležitě ocenit?
Kategorie – nominace
Brk – husa
Redakce – drbárna
Článek – Merline, článek!
Porota – hlasování
Rebecca Werde:
UNC – premiéra
Kategorie – osobnosti
Brk – psaní
Redakce – přátelé
Článek – čtení
Porota – rozhodnutí
Olivia Wines:
UNC – dilema
Kategorie – MDT
Brk – kalamář
Redakce – zprávy
Článek – korektura
Porota – spravedlnost
A jaký postoj měly k Udílení novinářských cen bývalé šéfredaktorky kolejních periodik? Obě slečny jsou stále aktivní na poli novinařiny a do UNC jsou zapojeny více či méně aktivně i v současnosti, ač jiným způsobem, než tomu bylo před lety.
Denní věštec: S koncem roku se vždy pojily UNC nominace. Zajímalo by mě, zda jste si už během roku dělaly poznámky, kdo by se do jaké kategorie hodil, nebo až když u vás přistála sova, jste zrekapitulovaly rok a začaly zapisovat jména a plusy/mínusy k jejich nominování?
Aya Watanabe: Já jsem se na UNC jako šéfredaktorka každý rok velmi těšila. Nejenže se pravidelně zapojuji do organizace, ale i z toho šéfredaktorského hlediska mě to bavilo. Byla jsem ráda, že mohu takto veřejně aspoň nominací (a když čtenáři a porota dají, tak i krásnou soškou a diplomem) pochválit výjimečné redaktory a jejich práce. – usměje se – Během roku jsem si poznámky nedělala, ale začala jsem si vše postupně sepisovat vždy tak nějak měsíc nebo dva dopředu, když jsem někdy měla delší chvíli. Často jsem seznam návrhů na nominace měla hotový tedy několik týdnů předtím, než ho po mně šéfredaktorka Denního věštce chtěla. Rekapitulovala jsem si celý rok dříve než ve chvíli, co přišla sova, potřebovala jsem na to více času, a pak jsem to ještě probírala se svou zástupkyní Aimée. Že jsem to dělala tak dopředu, bylo ale určitě i kvůli tomu, že jsem se na UNC vždy velmi těšila, to přiznávám. – zazubí se –
Simelie Mallorny: Během roku mě několik článků, které v redakci přistály, oslovilo, ale konečný úsudek jsem si vždy dělala až těsně při nominacích, abych zohlednila veškeré došlé články.
Denní věštec: Je mezi kategoriemi nějaká, která se vám nominovala obzvlášť těžce, nerady jste nad ní vůbec přemýšlely? Byla nějaká nominace natolik obtížná, že vás opravdu potrápila a pamatujete na ni dodnes?
Aya Watanabe: Teda to už je docela dávno… – loví v paměti – Pamatuji si, že jsme párkrát někam nenominovali, ale moc často to nebylo. Dle mého to byl jen jednou Debut roku a Neviditelná tvář časopisu, jinak jsem vždy nominace nějak naplnila, i když ne pokaždé v počtu dvou nominovaných na kategorii. Zase nominovat jen tak, abychom to naplnili, mi moc smysl nedává, nominace musí být zasloužená, a když zrovna ten rok nic moc v nějaké kategorii nebylo, tak je lepší ji vynechat. Nejtěžší kategorií pro mě byl pravděpodobně Debutant roku. Tam jsem vždy asi přemýšlela nejdéle, někdy jsem i s nominacemi dost váhala a přemítala, zda ten, nebo ten, nebo zda vůbec někdo. Ona je jedna věc začít psát (debutant by správně měl být někdo, kdo v roce udílení teprve s kariérou redaktora začal, ne vždy se ale někdo takový našel), ale zároveň musíte psát kvalitně a nějak aspoň trochu aktivně, aby to na nominaci bylo, což se ne vždy sešlo. Jsem ale ráda, že tato kategorie je a že oceňujeme i redaktorské nováčky, moc se mi ten nápad líbí. – usměje se –
Simelie Mallorny: V dobách, kdy je redakce aktivní, se strašně špatně určuje, kdo z redaktorů by zrovna letos měl být nominován v rámci této kategorie. Ono tedy vybrat i mezi články není zas tak lehké. A pak nastala ještě daleko horší chvíle, kdy nominace byly odeslány a jako člen poroty měl šéfredaktor vybrat ze všech nominací toho pravého, kdo dostane jeho hlas!
Denní věštec: Jak celé Udílení novinářských cen vnímáte? Účastníte/účastnily jste se rády, nebo to pro vás je/byla jen povinnost? Je tento druh ocenění pro ty, kteří jsou součástí redakcí, dostatečný?
Aya Watanabe: To jsem v podstatě zodpověděla už v první otázce, očividně jsem se nemohla udržet a hned musela říct, jak mám UNC ráda. – zasměje se – Takže ano, já se účastnila vždy ráda a nikdy jsem to nebrala jako povinnost. Každý rok jsem to brala jako příležitost ocenit šikovné redaktory, zviditelnit jejich práci, pokrok časopisu a krásným večerem oslavit celohradní novinařinu, na kterou se občas pozapomíná. – usměje se – Jsem moc ráda, že něco jako UNC máme a že tu tradici držíme tak dlouho. Díky za to!
Zda je tento druh ocenění pro lidi z redakce dostatečný… no, je při nejmenším fakt krásný. Nikdy ale nebyl jediným oceněním, kterému se redaktorům dostávalo pod mým vedením, a jsem si jistá, že je tomu tak i v ostatních redakcích. Redaktory je třeba motivovat, chválit, podporovat, to za vás jedna nominace na UNC neudělá. – mrkne –
Simelie Mallorny: Já se vždy účastnila ráda a bylo mi jedno, kdo byl zrovna tím hlavním, kdo to organizoval. Takovou malou sladkou tečkou pro šéfredaktory je možnost se účastnit vyhlášení. Jeden rok jsem se zúčastnila i organizace ve větším a také jako jeden z hlavních řečníků. Vidět to nadšení oceněných je k nezaplacení. Co se však týče výběru, nikdy není lehké. Mnohdy se člověk rozhoduje i na základě toho, že onoho člověka již navrhl v minulém roce, a i když si podle něj zaslouží nominaci další, je třeba zmínit i někoho dalšího, kdo ten rok zazářil. Čím více je aktivních lidí, tím je to složitější, protože se nikdy nedostane na všechny. A vlastně ani nevím, zda jako dostatečné to ze své strany berou sami ocenění. Nominace na UNC by neměla být jedinou pochvalou, kterou tato osoba získá, za zdmi redakce nebo koleje by jistě měla získat ocenění také. Zde ale daného člověka vyzdvihnete celohradně a myslím si, že ho to jistě zahřeje na srdíčku a mnozí si všimnou i těch skrytých talentů, nebo kdo je za nějakou akcí v zákulisí a nebyl tolik vidět. Osobně mě po každé akci hrozně těšilo, když si někdo udělal chvilku a i mimo časopis napsal, že se mu to líbilo. Takovou zpětnou vazbu jsem mile ráda předávala zbytku organizačního týmu.
Denní věštec: A na odlehčení na závěr bych vás ráda poprosila o asociace, které se vám jako první vybaví, když se řekne konkrétní slovo.
Aya Watanabe:
UNC – slavnost
Kategorie – čtenářské
Brk – safírový
Redakce – Corvina Declaratio
Článek – práce
Porota – zodpovědnost
Simelie Mallorny:
UNC – Niane z Libelusie
Kategorie – čtenářské nominace
Brk – oblíbenec
Redakce – lví smečka
Článek – nápady a zážitky
Porota – šéfredaktoři (Je jedno, zda současní, nebo ti, co už jsou v důchodu)
A teď už to víte, jak to je, nebo není, obtížné. Nezapomeňte se zapojit do probíhajícího hlasování. Budeme se na vás těšit na slavnosti, kde se dozvíte, jak jednotlivé nominace nakonec dopadly.
Pro Denní věštec
Nicolette Marique Leroy