Kolejní ředitelka, profesorka, tvůrkyně, famfrpálová nadšenkyně, ale především člověk, který se nebojí přiznat, že někdy nestíhá, že o sobě někdy pochybuje, a přesto jde dál. V rozhovoru, který se z očekávaného odpoledního posezení protáhl na dvouměsíční výslech, se madam NiC rozpovídala o redakcích, tvoření, ideálním dni bez povinností i o tom, proč je lepší něco zkusit a zjistit, že to nebylo pro nás, než celý život litovat, že jsme to nikdy nezkusili.
Denní věštec: Krásný den, madam Nicolette, jak se dnes máte? – nadhodí při přípravě bonzbločku –
Nicolette Marique Leroy: I vám, slečno Priní! – snaží se usmát jako obvykle, ale pohled jí sjede na bonzbloček, a tak se jí to úplně nedaří – Mám se… tak tak všelijak. – vyřčená slova podpoří kroucením rukou, které se toto gesto učí spolu s říkankou – V poslední době nic nestíhám tak, jak bych si přála, takže se to snažím každým dnem aspoň částečně dohnat, ale obecně jsem spokojená. – usmívá se – A vy?
Denní věštec: Myslím, že bych to nemohla říct jinak. – usměje se – Nevím, kam dřív skočit, ale vlastně se mi docela daří. Jsem ráda, že to tak máte i vy! – upřímně se zaraduje –
Jak se vyvedla vaše halloweenská oslava? Četla jsem o ní v posledním čísle Corvina. – uculí se a opatrně otevírá kalamář –
Nicolette Marique Leroy: Já bych hrozně ráda řekla, že je to třeba jen období, jak se rádo říká u dětí, ale mám pocit, že se to stává standardem. Ale jelikož vždy může být hůř, nechci si stěžovat. – směje se –
Oslava se vydařila velmi dobře. Troufám si říct, že byli všichni nadšení. Děti se v prvních pár minutách vyválely v navezené jílovité hlíně, takže byly jako čuňata. A jak se obecně ví, špinavé dítě = spokojené dítě. A pokud se to proloží nějakou stezkou se závěrečnou odměnou, která svítí, a nekonečným výběrem sladkostí, pak je ta radost, domnívám se, nevyčíslitelná. Druhý den však dávat do kupy terasu a zbavovat se nánosů bláta bylo peklo. – zasměje se – Každopádně jak vidno, tak mě takové věci baví, když už nyní přemýšlím nad zimní akcí, pokud u nás napadne sníh, a stoprocentně bych ráda velikonoční. Umím si tu práci, na které se zasekám, vymyslet, ano. – pokrčí rameny a uculuje se –
Denní věštec: I navzdory blátu to zní naprosto báječně! Já miluju sezonní akce, takže si dovedu představit, jak musí být děti nadšené. – obdivně se na madam NiC usměje a namočí si brk do inkoustu –
A když jsme u těch dětí… Vzpomenete si ještě na svůj úplně první den na hradě? Co vás tenkrát nejvíce nadchlo nebo vyděsilo?
Nicolette Marique Leroy: To jsme na stejné vlně. – uculuje se –
To po mně chcete opravdu dávno zapomenuté časy! Pamatuji si útržky ze svých začátků na hradě, ale na první den jako takový? Obávám se, že není v mých silách si na první hradní kroky vzpomenout. Co se mi však vybavuje před samotným přijetím na Hogwarts, je téma eseje, kterou jsem musela psát. To mi v hlavě utkvělo z těch počátků asi jediné. Jinak jsem byla nadšená z místa, kde kouzla ožívají, a to jsem stále, jelikož vývoj je za tu dobu neskutečný. Omlouvám se, že nejsem více konkrétní, ale k mé smůle mám tu dlouhodobou paměť dost nespolehlivou.
Denní věštec: NiC Nic se neděje, vlastně jsem byla spíš zvědavá, jestli se rozpomenete. – zakření se –
Za svou studentskou éru jste působila jako pokladnička, prefektka, a dokonce i primuska. Která z těch funkcí vám byla nejbližší?
Nicolette Marique Leroy: Bohužel. – zakření se –
Není to poprvé, co se mě na tuto otázku někdo ptá. – připustí – Každá z nich měla to své, přišla v nejvhodnější dobu, jakou mohla, a dala mi cenné zkušenosti. Na funkci pokladníka jsem nebyla podle mě tak úplně stavěná, co se týče mámení peněz na naše konto. Veškerá práce kolem mě bavila, ale neuměla jsem se vžít do role skrblíka a získávat tolik finančních prostředků, kolik bylo třeba. – zamyslí se – Po zkušenostech ve funkci pokladníka a také prefekta jsem měla možnost na hruď připíchnout i zlatý plíšek. Díky prefektování jsem věděla, co a jak chodí, co se této role týče, a přidala se k tomu organizace. Pokud mě paměť neklame, tak jsem se nesmírně těšila na pořádání seancí, protože jsem se jich vždy ráda účastnila a mít to „ve své režii“ bylo super. Líbilo se mi také, že mám možnost spolupracovat s dalšími lidmi, kteří jsou zapálení do vytváření aktivit pro kolej, a samozřejmě přehled, který jsem díky tomu získala.
Ale je těžké vybírat, protože mě bavilo být prefektkou, bavilo mě být pokladníkem, protože tam se rozhodně stále něco dělo, a bavilo mě být primuskou, ač byla tato funkce doprovázena obavami, jak se s takovou rolí poperu. V každé funkci jsem však měla oporu, bez které by to nešlo, proto se mi na všechny vzpomíná hezky bez nějakých tíživých pocitů. – usměje se –
Denní věštec: Tak to je ta nejlepší možná situace! Na každou z funkcí vzpomínat s láskou. – usměje se –
A i nadále se budeme točit kolem vzpomínek. – uculí se – Na jaký moment z kolejní místnosti nikdy nezapomenete?
Nicolette Marique Leroy: Nešetříte mě, slečno! – semkne rty k sobě – Takového vzpomínání po mně chcete… – zasměje se – Mám pocit, že v současnosti je kolejka nahrazena Discordem, takže se přesunu do vzdálené minulosti, kdy to v kolejní místnosti opravdu žilo a člověk měl občas velkou potíž dopátrat se začátku konverzace. Některé dny na ní byly opravdu plodné. Pokud se člověk na nějakou dobu vzdálil, najít nit bylo téměř nemožné, ale na tyhle spamovací okamžiky, při nichž si vybavím i skupinku osob, které byly téměř vždy přítomné, vzpomínám ráda. A pak na první pořádaný večírek. Nepamatuji si úplně podrobnosti, ale mám pocit, že téma bylo podmořský svět a večírek jsem pořádala spolu s Thasou Monke Kemanovou. Nic konkrétnějšího si asi vybavit nedokážu. – omluvně se usměje –
Denní věštec: I to jsou krásné vzpomínky. – přátelsky se usměje – A když si představím vaše modré hábity, pak je večírek na téma podmořského světa skvělá volba! – uznale pokývá hlavou –
Během let jste se několikrát nechala zmrazit. Co vás pokaždé přivedlo zpátky?
Nicolette Marique Leroy: Je to tak, mrazák jsem navštěvovala ve svých začátcích, když jsem se na hradě tak nějak plácala a nějak se mi asi nedařilo se úplně začlenit. A pak jsem jej navštívila v dobách, kdy jsem za sebou měla funkční období, pokud se nepletu. Možná proto, abych úplně vypnula, možná abych nabrala potřebnou motivaci. Mám pocit, že jsem se možná po rocích aktivity nedokázala moc smířit s tím, že bych třeba vědomě stagnovala na hradě, proto se mi jevily ledové končiny jako lepší cesta. V současnosti bych si upřímně nedokázala představit, že bych se nechala zmrazit. Asi se mi to v hlavě nějak přepnulo a jsem ok s tím, že bych se třeba rok po chodbách jen potulovala a nedělala nic navíc a věnovala se maximálně tomu povinnému minimu. Ale nemoci vstoupit do prostor hradu si nedovedu vůbec představit. A co mě dostalo vždy zpět? Asi Hogwarts zakořenily natolik hluboko, že to natrvalo utnout nešlo. Je to pro mě únik od reality, kreativní vyžití, smysluplné využití volného času a občas i možnost vypnout. – usměje se –
Denní věštec: Rozumím vám. – přitaká – Sama jsem si v první polovině primusování nedovedla představit, co budu na hradě dělat, až odznak odevzdám. Ve výsledku jsem vlastně ráda, že jsem to ve funkci nakonec trochu přetáhla, až jsem se začala na obyčejné žití na hradě těšit. – směje se –
Během letních prázdnin jste se ze studentky proměnila v profesorku a dokonce i v kolejní ředitelku. Pamatujete si ten okamžik, kdy vám došlo, že je to realita?
Nicolette Marique Leroy: Nechala jste to dostatečně uzrát a pak jste se na ten odpočinek těšila. Je mi to jasné. – směje se –
Mám pocit, že mi to částečně nedochází doteď. A že už nějaká doba uběhla. – zasměje se – Musím říct, že jsem byla jako v Jiříkově vidění, když se mi otevřela místa, kam jsem předtím nemohla, a vlastně po téměř dvaceti letech jsem mohla zavítat na nová místa, která na hradě máme a jsou dostupná pouze zaměstnancům. Potom, co jsem se po prvních pár hodinách, možná spíš dnech, rozkoukala, tak jsem si ten krok uvědomila a realita mě dostihla. Zfialovění proběhlo, dosazení na post kolejní ředitelky, a co ten předmět?! Je možné, abych byla první ředitel, který nebude zároveň profesor? Nakonec to dopadlo dobře, ale v jistých chvílích v kombinaci s povinnostmi, které jsem měla, protože jsem nečekala, že se něco takového stane, jsem nevěděla, kam dřív skočit. Ale to se děje i teď. Asi je mi předurčeno být v permanentním skluzu. – směje se –
Denní věštec: Dovedu si představit, jak náročná funkce to musí být!
Jaké bylo převzít ředitelské otěže po madam Arietty? Co vám zanechala v šuplíku? – zeptá se zvědavě –
Nicolette Marique Leroy: Myslíte, zda mi Ari nechala nějaké kostlivce? – zasměje se – Uvidíme, zda na mě v průběhu funkce nějací vypadnou. Doufám, že pokud ano, tak jich nebude nijak moc. Já jsem totiž hrozný strašpytel. – uculuje se –
Přebírala jsem post ředitele koleje v době, kdy za sebou kolej měla úspěšné období. Po pěti reálných letech Havraspár vyhrál školní pohár, takže jsem přebírala fungující kolej. Uvidíme, jak to bude s pohárem během mého působení, ale upřímně si přeji, aby kolej zůstala na svém místě, a mé kroky, které jsem učinila a učiním v dobré víře, nebyly nakonec něco, co nás všechny pohřbí. Takové skromné přání. – nervózně se zasměje – Srovnávat se s úspěchy bývalých havraspárských ředitelů nechci. Nějak to dopadne a nějaké nezapomenutelné události, které se během této doby stanou, budou sladký bonus. – usměje se –
Měla jsem to štěstí, že když mě do konkurzu Ari postrčila, byla mi následně velmi nápomocná a pomohla mi zorientovat se. – vděčně se usměje –
Denní věštec: Vidíte, na kostlivce jsem neměla ani pomyšlení, ale máte pravdu, že i tak by se to dalo pojmout. – směje se – Každopádně jsem z vás žádné pikošky nedostala. Bulvární novinářka ze mě asi nebude. – zazubí se a otočí pergamen na další sadu otázek –
Stala jste se také profesorkou Domácího kouzlení. Na co při vyučování kladete největší důraz?
Nicolette Marique Leroy: Já si myslím, že máte dost nakročeno, protože si říkám, že mi pokládáte otázky na tělo. – směje se –
Snažím se, aby bylo Domácí kouzlení jeden z těch předmětů, které jsou takové pohodové, bylo v něm na výběr z vícero zadání a občas se objevilo takové, kde se dá spojit příjemné s užitečným a zabít tak dvě mouchy jednou ranou. Tak by se asi daly nejlépe definovat některé praktické úkoly. Jestli se mi to daří, to už je na posouzení studentů. – nervózně se uchechtne –
Denní věštec: Podle mě je to předmět přímo pro vás. Ani nevíte, jak doufám, že jednou otevřete třetí stupeň a já se k vám budu moci přihlásit. – s nadějí se usměje – Nemám totiž žádných pochyb o tom, že ve vašem podání bude výuka top! Pro mě, a věřím, že nejen pro mě, jste ztělesněním dokonalé hospodyňky. Pokud je tedy nějaká možnost alespoň špetku té dokonalosti od vás pochytit, budu v případném třetím stupni sedět v první lavici. – se smíchem madam NiC ubezpečí –
Co vás na výuce nejvíce baví? A je něco, co vás překvapilo?
Nicolete Marique Leroy: Třetí ročník, říkáte? – zamyslí se – Uvidíme, zda se toho obě někdy dočkáme! – směje se – Každopádně bych vás rozhodně moc ráda ve svých hodinách viděla, tak se snad někdy poštěstí!
Je to od vás opravdu moc hezké, slečno, děkuji za takové lichotky, jen mám pocit, že mě přeceňujete. – směje se –
Pokud bych měla začít od začátku, tak mě bavilo vymýšlení několika druhů úkolů k danému termínu. A s tím spojená vypracování studentů. Bavilo mě vlastně i tvořit rpg k výkladům, se kterým jsem zpětně spokojená. O tuhle stránku se snažím i v seminářích. Ehm, jsou tedy zatím jen dva, ale líbí se mi to propojení děje a projevu, jestli to dává smysl. – usměje se – Co mě překvapilo nemile, bylo to, kolik se v letošním roce objevilo na poli výuky AI vypracování. I já jsem takové hned v prvním termínu, snad dokonce v prvním úkolu k opravě, obdržela a musela to řešit. Tak jsem byla hned tvrdě sesazena z modrého obláčku. Jak stále říkám, starého havrana novým kouskům nenaučíš, ale letos jsem se musela naučit rozpoznávat špatné básně od těch, které tvořila umělá inteligence. – směje se –
Denní věštec: Když si profesor najde předmět sobě vlastní, musí být opravdu zábava vymýšlet výklady a domácí úkoly. Na vypracování studentů bych se také vždy ohromně těšila. A AI hýbe světem, to je pravda. Neumím si představit tu frustraci profesorů na mudlovských školách, když vidím, jakým problémem se zneužívání umělé inteligence stává i na našem hradě. – posmutní –
Kdyby o vás vznikl školní předmět, co by se v něm studenti učili?
Nicolette Marique Leroy: To je pravda, slečno. Já to popravdě stále nechápu a dost mě to mrzí, ale co se dá dělat. – sklíčeně pokrčí rameny –
Kdyby o mně vznikl předmět? – kulí oči – Na to mě napadá jediné – NiC. – zasměje se svému trapnému vtipu –
Denní věštec: Vy se smějete, ale ono by se to dalo nějakým způsobem pojmout! Už úplně vidím ta zadání domácích úkolů! „Opovažte se něco dělat!“ – směje se společně s madam NiC – I když stokrát nic umořilo vola, tak nevím, jak by to dopadlo.
Jste držitelkou Řádu Roweny i Řádu ostrého brka. Který z těchto okamžiků vám více utkvěl v paměti?
Nicolette Marique Leroy: Že by to bylo takové flákání pro experty, když pro pokročilé tu máme? – směje se –
Oba okamžiky byly silné v onu dobu a obou Cen si doteď moc vážím. Upřímně na okamžiky z udílení Roweny si už tolik nepamatuji, což se dá asi čekat. Každopádně takové události s udílením ocenění pro mě vždy byly nepředstavitelné, že by se mě měly týkat, a tak co se emocí týče, s jistotou mohu říct, že převládalo dojetí a překvapení. U Řádu ostrého brku by mě nenapadlo ani ve snu, že bych se někdy stala jeho držitelkou. Opravdu. Moc si tohoto ocenění vážím. Doteď nějak nechápu, jak se to stalo, že se ta novinařina stala mou hradní součástí. – usměje se –
Oba Řády mi navíc byly uděleny velkými ženami, a tak jestli je to vůbec možné, tak pro mě mají ještě o něco větší váhu. – ponoří se do útržků vzpomínek –
Denní věštec: A oba si rozhodně zasloužíte! – usměje se na madam NiC –
To, že se novinařina opravdu stala vaší hradní součástí, dokazuje i fakt, že jste v roce 2023 získala také ocenění Redaktorka roku. Co pro vás redaktorská práce znamená?
Nicolette Marique Leroy: Moc vám děkuji! – usmívá se a během další otázky se opět ponoří do vzpomínek –
Ocenění, kterému jsem nemohla uvěřit. Když mi sovou po slavnosti dorazila sova s gratulací, nechápala jsem. Do té doby šlo UNC kolem mě obloukem, musím přiznat. Je až s podivem, jak jsem poslední měsíc roku 2022 sepsala asi po čtyřech letech „první“ článek a od té doby jsem psát nepřestala. – pousměje se – Pro mě je to forma odreagování, únik od mudlovských povinností… ehm, k jiným „povinnostem“. – zasměje se – A díky psaní se mi snad i daří udržovat přijatelnou formu vyjadřování, které by doma s dětmi možná zakrnělo. – uchechtne se – Prostě a jednoduše… asi mě to baví! – zazubí se –
Denní věštec: Je zajímavé, že hradní povinnosti jsou někdy náročnější, a přesto se nám plní snadněji než ty mudlovské, viďte? – zasměje se –
V Denním věštci zastáváte post zástupkyně šéfredaktorky. Co je na této roli nejtěžší a co naopak nejzábavnější?
Nicolette Marique Leroy: Je to tak, i když v tuto chvíli se plní obtížně věci do obou světů. Je toho hodně. – zatlačí slzu –
Nejtěžší je asi komunikace, když se člověk musí o něco opakovaně připomínat. Což nemusím řešit nijak často, jen v záskoku, když tu šéfka není. – zasměje se – A nejzábavnější je určitě ta spolupráce, komunikace a možnost nakouknout do článků před vydáním. – culí se –
Denní věštec: Ach, opakované připomínání… Vím dobře, kolik si toho s námi užijete. – nervózně se zasměje –
Kdybyste si musela vybrat mezi psaním do Corvina, či do Denního věštce, co by zvítězilo? – přiostří –
Nicolette Marique Leroy: Ani já to nemám jinak. Také jsem často na té druhé straně. – stydí se –
A jéje, tak na to jste se mě nezeptala! Přeslechla jsem se, že ano? – kulí oči – Nedokážu říct. Mám pocit, že do kolejního časopisu mám víc čím přispět, co se článků týče, a zároveň mě v Denním věštci baví mezikolejní spolupráce a sem tam se mi podaří i něco napsat. V tuto chvíli si asi nedokážu vybrat. – snaží se najít cestu ven –
Denní věštec: – zubí se – Ale kdybyste musela? – vydrží jen chvilku a pak se rozesměje – Ne, dělám si srandu, nebudu vás trápit. Já bych taky asi nedokázala odpovědět. – obrátí list na další stranu poznámek –
Co byste poradila mladým redaktorům a redaktorkám, kteří by jednou chtěli být jako vy?
Nicolette Marique Leroy: Jste hodná, že mou neutrální odpověď berete. – směje se –
Slečno Prin, jaké otázky mi to pokládáte? – vykoktá ze sebe – To je takové silné přirovnání a řekla bych, že na tohle nemám úplně odpověď, ale nějakou odpovědí vás musím uspokojit. – poposedne si a semkne rty –
Takže všem, kteří dostanou někdy chuť se zapojit do kolejního/hradního časopisu, bych chtěla poradit, ať ji využijí a píší. Možná stejně jako já zjistí, že něco, o čem nikdy nepřemýšleli, že by se v tom aktivně angažovali, si je nakonec získá a svůj čas tomuto odvětví budou chtít věnovat a bude je to bavit. A co je víc, než dělat něco, co má člověk rád? – usměje se –
Denní věštec: Musím s vámi souhlasit, madam, protože toto byl přesně můj případ. – usměje se –
Teď už ale pryč od novinařiny. Jste součástí profesionálního famfrpálového týmu MEMEspektoři. Co vás na profilize nejvíce baví?
Nicolette Marique Leroy: Jsem nadšená, že po tolika letech vznikla, ačkoliv mně tím oknem ujel vlak, protože jsem přestala trénovat. – krčí rameny – Teď je ten trénink hodně příležitostný, ale jsem ráda, že vznikl i tým, který do svých řad nabírá i takové ty pasivní sportovce. Říká se to tak? – směje se –
Na profilize mě baví sledovat vznik týmů, mezikolejní spolupráci a jsem upřímně zvědavá na speciální předměty, které si budou moci týmy nechat vyrobit.
Denní věštec: Já taky! Hlavně na ty naše! – směje se – Ale na ostatní se netěším o moc míň. Jsem ráda, že se nebudeme lišit jen barvami, ale že bude mít každý tým unikátní výbavu. Spolu se skvělou událostí, jakou vznik profiligy je, je to moc příjemný bonus. – pronese s vděkem –
Jak by podle vás zněl název famfrpálového týmu, kdyby v něm hráli jen samí redaktoři?
Nicolette Marique Leroy: Přesně jak říkáte. To všechno kolem, co vzniklo spolu s ligou, je super! – přikyvuje –
Název redaktorského týmu? Asi čekáte něco originálního, že? – zoufale se zasměje – Redakční komando, Lovci senzací, Pisálci… Hele, asi toho ze mě moc kloudného nedostanete. Mně se docela líbí to Komando. – představuje si Mandy s drsným výrazem, jak od pasu místo zbraně vytáhne brk, výhružně ho namíří na soupeře, zatímco jí slečna Oliva přihraje blok, aby si mohla udělat poznámku o hráčích a jakoby nic se dá do psaní – Dovedete si představit tu speciální výbavu pro takový tým? – nadechne se a dá se do smíchu –
A teda… V první chvíli mi vůbec nedošla ta symbolika se slovem komando a Amanda se svou pozicí. Myslím, že by Manda měla rozhodně přemýšlet o založení týmu Redakční komando, aby mohla svůj tým komandovat i mimo redakci, teda cože?! – zakryje si pusu –
Denní věštec: Redakční koMando! – zalapá po dechu – No takže, vážení, velké změny v Ozzových bouchačích, bez legrace. KoMando s madam Mandou musí vzniknout! – směje se a přemýšlí, zda svou šéfovou skutečně nezačne titulovat Komanda –
Ví se o vás nejen to, že skvěle vaříte, ale i tvoříte. Prozradíte nám, na jaký váš výrobek jste nejvíce pyšná?
Nicolette Marique Leroy: Třeba nebude mít jinou možnost, pokud se to zalíbí i dalším redaktorům. – směje se – Mám také to nutkání, ale mám trochu strach. – přizná –
To jen tak vypadá, mnohdy je to pokus omyl. – směje se – Co se tvoření týče, tak tam těch výrobků mimo právě to pečení tolik nemám. Já jsem ráda, když něco nakreslím a podobá se to na to, na co má. A proč myslíte, že tvořím s malými kouzelníky a nejedu nějakou rubriku pro starší? To je tak strop, na co se zmůžu.
Pokud bych ale měla vybrat nějaký konkrétní výrobek, ze kterého jsme doma měli radost a toho tvoření už tam bylo víc, tak to bude asi kartonová loď do Kouzelnické tvořivosti. A třeba velikonoční relikvie à la jarní dekorace na dveře. A taky mě baví sezonní květinové košíky u našeho domu. – shrne a víc toho asi v paměti nevyloví –
Denní věštec: Ach ano, velikonoční relikvie si pamatuju! Díky nim jste mi poprvé utkvěla v paměti a já vaše články začala cíleně vyhledávat. – usměje se –
Když se na vaši tvorbu člověk podívá, není se čemu divit, že jste pověstná svou pečlivostí. Je to dar, nebo spíš prokletí?
Nicolette Marique Leroy: Opravdu? Tak jsem se tedy trefila v tom výběru. – usměje se na slečnu Priní – To mě nesmírně těší, děkuji!
Dostáváte mě celkem do rozpaků, že mě takhle přechvalujete. – směje se – Myslím, že ta pečlivost je v rovině, protože bývá směřována jen na něco. Dost často volím velmi snadnou cestu, která je líbivá a není k tomu potřeba kdo ví jakých schopností. Rozhodně nejsem žádný perfekcionista, takže se nepřikláním k ani jednomu tvrzení. I když si opravdu vážím toho, že třeba některé činnosti tak působí! – usmívá se –
Denní věštec: Celý váš život tak působí! – vzpomene si na zásilku dokonalého cukroví od madam NiC v božské sněhulákové krabičce –
Jak se vám daří skloubit všechny vaše kouzelnické a mudlovské povinnosti? A kdy vlastně stíháte spát? – zeptá se a doufá, že získá radu, která jí změní život –
Nicolette Marique Leroy: Tak naštěstí mám možnost si vybrat, jestli do článku naservíruju něco, co se povedlo, ale asi bych to mohla rozbít i trochou té tvrdé reality… – směje se a zaznamená si myšlenku – A když uvažuji o těch přiznáních a tvorbě z jiného pohledu, tak letos jsem třeba dělala klasické perníčky, které jsem dělala i na podzim, a během svátků se mi těsto podařilo až na potřetí. Proto jste třeba takové perníčky ani v krabičce neměla. – směje se –
Někdy líp, někdy hůř. Dělám, co můžu, abych to nějak zpytlíkovala. A možná právě proto, že si zrovna spánek neodpírám, protože už není vždy tak úplně kvalitní, získávám následně skluz ve zmíněných povinnostech. Ačkoliv to s tou mojí aktivitou občas není úplně valné a něco pak doháním, tak se snažím všechno plnit postupně podle toho, jak to hoří, a udělat maximum. – pokrčí rameny –
Denní věštec: Nebudu lhát, trochu se mi ulevilo, že s tím časem také bojujete. Tedy ne že bych vám to přála! – rychle dodá –
Od povinností raději pryč. Jak vypadá ideální den madam NiC, když zrovna nemusí vařit, tvořit, učit, psát, krotit havrany nebo létat na koštěti?
Nicolette Marique Leroy: To by mě ani nenapadlo, že byste mi to zrovna vy přála. – směje se –
– snaží se rozmrkat slzy, které se jí vlévají do očí, protože takový den asi jen tak mít nebude – Ehm… – odkašle si – Tak v můj ideální den bych si hezky přispala, pak bych si dala něco dobrého k snídani, co bych si sama nemusela chystat, samozřejmě, plácla sebou k telce a sledovala nějaký seriál. Pak by následovalo další jídlo, na které bychom s mudlou vyrazili do dobré restaurace, procházka, kavárna se sladkou tečkou, kino, jídlo a doma pak herní večer s přáteli. A druhý den to ponocování dospat. – směje se – O havráňata by na hlídání bylo samozřejmě skvěle postaráno. – culí se –
Denní věštec: To zní báječně! Kéž se vám takový den brzy splní! Ať tomu věříte, nebo ne.
– obrátí na poslední otázku – A na závěr… Co byste chtěla vzkázat všem studentům, kteří o sobě pochybují? – zavře bonzbloček a pokojně čeká na odpověď –
Nicolette Marique Leroy: Mockrát děkuji, slečno! Já se raduji i z maličkostí, když klapnou dvě hodiny na večeři nebo příležitostně na film. A jsem spokojená. – zubí se –
Hm, nebát se vystoupit ze své komfortní zóny, sebrat všechnu svou odvahu a sebedůvěru, ač zdá se malou, a pustit se do toho, co je baví, zajímá a chtěli by zkusit. Kdo ví, do jakých míst jim jejich krok otevře cestu. A lepší zjistit, že to nebylo nic pro ně, než litovat, že to nezkusili. – zamyslí se –
Denní věštec: Krásná slova na závěr! Dovolte mi vám moc poděkovat, madam NiC, že jste si na mě našla čas. Ať se vám daří nejen v ředitelském křesle a v profesorském plášti, ale i při famfrpálových zápasech, v kuchyni a při redaktorských dobrodružstvích. – přátelsky se na madam usměje –
Nicolette Marique Leroy: Mockrát děkuji za vaši trpělivost, kterou jste se mnou během rozhovoru měla! – provinile se usměje – Děkuji. I já vám přeji, ať se vám daří a nová funkce vám přináší radost! Gratuluji! – nadšeně se usmívá –
Pro Denní věštec
Princess Star