Popřemýšlejte nad mudly ve vztazích ke kouzelným tvorům…
Když rosa vzkvétá v barvách duhových a stín od ní odráží tisíce kapiček, leží dvě těla v trávě, která je hladí mokrou něhou.
Nožka obalená trsy leknínů ukrajuje cestu, zanechávajíc mokrou stopu. Větve šeptají milostnou poezii, střásajíc kapky deště do klidné hladiny vody, vplétají příběh do kruhů věčnosti. Provazce lišejníků se lepí ke kůře a chrání před vodou tisíce broučků, kteří odrážejí svit od kovových krovek. Crčení se vsáká do trávy, o pařez se zachytí roucho z nejjemnějších řas.
Postavy v trávě leží bez hnutí, motýl, který se usadil na jedné z nich, je však vyrušen klesáním hrudníku pod dechem spícího.
Bledá paže mávne, roucho se trhá o ztrouchnivělé dřevo, ale tvor se dále šine nedotčenou stezkou. Lýtka barvy moře u písečných pláží se napínají námahou. Dech se nezrychluje, žádný není. Vysoká tráva se otře o šupinaté břicho.
Dívka zamrká do ostrého světla, proudícího pod řasy. Je krásný nový den. V dlani stiskne jeho ruku a usměje se ve vzpomínce prožitých chvílí.
Věnec z kapradin uzmula rychlá větev, ale to už je tvor na kraji mýtiny.
Muž něco zavrní ve spánku, ale po druhém stisku procitá. První pohled věnuje kýčovitě modrému nebi, druhý své lásce. Usmějí se na sebe v kouzlu okamžiku a v očích se jim zračí cit v surové podobě nezpracované náklonnosti. Z šatů se jim vypařuje mokro z trávy a prozatím se zahřívají doteky. Po chvíli vstanou a dívka se rozverně rozběhne trávou. Muž se zasměje a následuje ji, ticho na mýtince se rozřeže zvonivým smíchem.
Z křovin na okraji je pozorují bledé oči, slizké prsty nadzvedávají větve, aby dobře viděla.
Pak muž dívku chytí a s vítězoslavným výkřikem ji povalí do trávy. Chvíli se vesele zmítají, pak najednou opět zavládne ticho. Dívají se na sebe a náhle, jakoby dostali příkaz od neviděného režiséra, najednou se nakloní k sobě a stvrdí němý slib ve vroucím polibku.
Trvá hodina, pak dvě. V křovisku se ani lísteček nezachvěje.
Zvednou se z trávy a chytnou se za ruce, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světe. Když se vrátí tam, kde nechali věci, usednou k snídani.
„No, sice jsme žádnou rusalku neviděli, ale musí se nechat, že je tady krásně…“ „Miláčku, no tak, přece na rusalky nevěříš,“ zasmál se muž, když odcházeli.
Až jejich stíny přestaly vrhat temnotu na trávu mýtiny, z lesa vyšlo podivné stvoření. Sedlo si do ušlapané trávy a plakalo slzy barvy brčálu.