Vychýlení magické rovnováhy na našem hradě trápí každého. Naštěstí studenti Baradvic jsou natolik uvědomělí, že věci nenechávají jen tak a jsou vždy připraveni zasáhnout a jakkoliv pomoct. A tak se stalo, že došla řada i na Zmijozel.
Dle instrukcí z knihy Moji magičtí mazlíčci od nějakého bláznivého spisovatele jsme věděli, že naše část pomoci v boji s magickou nerovnováhou má proběhnout o úplňkové noci. Nejbližší měl nastat 2. 4., shodou okolností na Zelený čtvrtek, takže nás čekaly více než 3 týdny příprav. Ty se ale vyplatily!
Přenesme se nyní do onoho dne, kdy to celé začalo…
Ve Velké síni byl tehdy šrumec. Již od samotného rána se sem totiž trousili zmijozelští studenti, kteří chystali nejrůznější svačinky a laskominky pro našeho hadího krále, baziliška Ferdinanda. Ten totiž v tento den navíc slavil své narozeniny.
První, kdo v časných ranních hodinách dorazil, byla Lucy de Lioncourt. Přinesla si spoustu ingrediencí a přímo ve Velké síni u zmijozelského stolu se pak pustila do příprav. Jelikož hned první ingredience, po které sáhla, bylo avokádo, dalo se celkem rychle odtušit, co se chystá. A tak vznikla krásná zeleňoučká a voňavoučká avokádová pomazánka.
Hned vzápětí přiběhla do síně kapitánka Valvika Lopez. Ta již rovnou nesla v ruce kelímek čehosi zeleného. Ukázalo se, že Valvika přípravu ňaminky provedla v soukromí zmijozelského sklepení, takže kelímek se zelenou tekutinou pak jen postavila na zmijozelský stůl právě vedle avokádové pomazánky. Jak všem přítomným sdělila, jednalo se o smoothie ze špenátu a řapíkatého celeru.
Nechtěla jsem se nechat zahanbit, tak jsem se také pustila do přípravy dobroty. Odběhla jsem si pro ingredience a po návratu jsem se pustila do díla. Bylo mi Ferdinanda trochu líto vzhledem k té dietce, která na něj na stole zatím čekala, tak jsem se vrhla na něco výživnějšího. Kuřata nadívaná potkany! Když jsem měla hotovo, vyskládala jsem je hezky na stůl a uklidila po sobě nepořádek.
Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila Jagga Viggo. Nesla misku krásných zelených želatinových bonbonů. Přípravu v podobě vyjídání bonbonů ostatních barev už měla za sebou, jak pochopil každý, kdo se na ni podíval. Jen žádné strachy, stačí pár koleček na famfrpálovém hřišti a bude zase tenká jako had!
S úderem desáté hodiny do Velké síně dorazila i madam Inees Rut Gowstring. Nesla Ferdovy oblíbené dortíčky s mechovou šlehačkou. Všem přihlížejícím se sbíhaly sliny, ale nikdo si nedovolil našemu hadímu králi byť jen ždibeček uzmout.
Další v pořadí byla Nicolle Muerte. Do síně táhla něco obrovského, pevně ukrytého v pytli. Ve Velké síni se začínaly uzavírat sázky, kdo z letošních prváků se asi skrývá uvnitř. Nicolle byla dlouho tajemná, ale pak si dala říct a odhalila obsah pytle. Uvnitř se ukrýval nádherný a veliký bazilišek z pravé čokolády.
Zhruba v době oběda přispěchala Amarantha Nocturne. Další z těch, kdo připravoval sváču Ferdovi přímo ve Velké síni. Její prsty se obratně pohybovaly a pracovaly a tak jsme se celkem brzy mohli kochat pohledem na cupcaky s polevou z pistáciové čokolády. V tuto chvíli už někteří pohled na dobrůtky nezvládali a radši se pomalu plazili ze síně pryč.
To však neplatilo pro zmijozelskou kolejní ředitelku Barbaru Arianne Lecter, která si to štrádovala opačným směrem. Nakvačila do síně s nádherným zeleným dortem v rukou. A na dortu trůnil malý marcipánový bazilišek. Začínalo být jisté, že tahle oslava narozenin baziliška Ferdinanda bude rozhodně epická.
V odpoledních hodinách připojila svoji dobrůtku i prefektka Avastie Namua Whakaari. Do síně donesla kotlík obsahující jakousi zelenou hmotu. Navrch přímo před ostatními přidala pár listů baby špenátu a kostní drť dlouho zmražených studentů. Teda co to povídám! Králičí drť. Samozřejmě. Navrch usadila jedno sušené rajčátko a pak kotlík postavila k ostatním dobrotám.
Bylo hotovo. V tuto chvíli jsme jen museli vyčkat na noční hodiny, kdy se měl bazilišek za svitu úplňku připlazit a všechnu svou svačinku spořádat. Zdálo se to jako náročný úkol. U plného stolu jsme drželi hlídky, aby nikdo ani ždibeček neukradl. Nakonec to ale nedělalo větší potíže. Ukázalo se, že z Ferdinanda mají všichni takový respekt, že se o krádež nikdo ani nepokusil.
Jakmile se setmělo a měsíc se vyhoupl na oblohu dostatečně vysoko, aby okny do Velké síně dopadaly měsíční paprsky, začaly se ozývat divné zvuky. Ty byly čím dál hlasitější. Něco se blížilo. Postupně bylo možné zaslechnout i syčení. A pak se ve dveřích Velké síně, impozantní jako vždy, objevil sám Ferdinand v celé své kráse.
Ferdinand svým pohledem přes velmi tmavé sluneční brýle obhlédl všechny stoly a jeho pohled se zastavil na bohatě obloženém stolu Zmijozelu. Něco zasyčel směrem k nám, zmijozelským studentům a pak se vrhl přímo na všechny své dobrůtky. Několika hlty vše spořádal. Nic nezbylo. Pak se znovu podíval na zmijozelské studenty a v hadí řeči něco pronesl. Krátce jsem s ním tedy v hadí řeči pohovořila. Ráda bych vám řekla, o čem jsme se bavili, ale to bych vás pak musela zabít. Chápete. Ferdinand se pak šťastně odplazil a všem přítomným se velmi ulevilo. Nejvíc asi Sarinu Coylovi, který málem skončil jako svačinka také.
Zbývala poslední část úkolu. Společné koupání péček při měsíčku. Tohoto úkolu se velmi ochotně zhostila kolejní ředitelka, která nás postupně vykopala do jezera.
Nakonec vše dobře dopadlo a my ve Zmijozelu moc doufáme, že to situaci pomohlo a magická rovnováha bude brzy nastolena.
Pro Denní Věštec
Enola Gatito