Malý deník v černé kůži… nevím, kde se u mě takhle najednou vzal, nepřemýšlela jsem nad tím a odfoukla jsem z něho vrstvu prachu. Otevřela jsem ho a začala číst příběh na zažloutlých stránkách…
Byl to Carolinin deník, teď se pokusím Vám ho převyprávět. Začalo to nějak takhle…
Caroline pocházela z čistokrevné kouzelnické rodiny. Vyrůstala s rodiči v prostorném domě se zahradou jako jedináček. Její matka Christine pracovala na Ministerstvu v utajení. Její otec Martin byl bystrozor. Caroline měla ještě babičku Leonu. Byla to moudrá starší paní, která měla ráda svůj klid, ale na svůj věk byla ještě plná života. Její dědeček Josef byl dobrodruh. Neustále byl v pohybu a navštěvoval jeden stát za druhým. Po většinu roku nebyl doma, ale nikdy si nenechal ujít narozeniny někoho blízkého. Zrovna když Caroline slavila 6. narozeniny, přemístil se z Kanady, na sobě ještě plno sněhu, přímo vedle ní, podal jí obrovskou krabici s dárkem a s úsměvem jí popřál.
Od té doby už ale uplynulo pár let. Caroline bylo nedávno deset, uspořádala se oslava na zahradě a čekalo se na hosty. Dědeček měl připravené své oblíbené místo u stolu a Caroline odháněla každého, kdo se tam chtěl posadit. Dědeček ale nepřišel. Na Carolininu otázku co se stalo maminka Christine jen pokrčila rameny a odvrátila zrak.
Za pár dní k nim přišla babička Leona. Byla nezvykle bledá a skoro nemluvila. Chtěla ihned mluvit s Carolininými rodiči. Poté se všichni tři zavřeli v pracovně a Caroline musela jít na zahradu. Měla nepříjemný pocit, že to bude hodně vážné. Babička bez rozloučení odešla asi po půl hodině. Rodiče s Caroline ten den skoro nemluvili, oznámili jí jen, že zítra navštíví dědečka.
V domě bylo naprosté ticho a tma. Caroline se převalovala na posteli a nemohla usnout. Hlavou se jí honily myšlenky a otázky jako: Co se stalo s dědečkem? Kam ho zítra půjdou navštívit? Je babička v pořádku?… Nakonec Caroline přece jen usnula. I když spala neklidným spánkem, nevěděla, co se ještě tu noc odehrálo v ložnici jejich rodičů. Neslyšela matčin pláč a ani prásk! (přemisťování) silně ztlumené zdmi.
Další den ráno se Caroline probudila kolem osmé hodiny ráno. Vstala a pospíchala do kuchyně. Našla tam matku s opuchlýma očima a s hrnkem silné kávy. Podle zvuků byl její otec v pracovně a psal na počítači. Caroline beze slova seděla naproti své matce a čekala, i když přesně nevěděla na co. Takhle tam seděly, dokud se Christine podívala na Caroline velmi smutným pohledem a řekla: „Běž se obléknout, půjdeme za dědečkem.“ Caroline bez váhání vstala a běžela se obléci. Za pár minut už všichni tři seděli v autě a ujížděli neznámým směrem. V autě panovala nepříjemné ticho, dokud nezaparkovali před mudlovskou nemocnicí. Caroline vystoupila a rozhlédla se. Proč je dědeček u mudlů? Christine s Martinem o něčem krátce mluvili a poté maminka řekla Caroline: “ Počkáš tady s tatínkem. Malé děti tam chodit nesmí. Já půjdu nahoru za dědečkem a babičkou. Potom ti dědeček zamává z támhletoho balkonu, ano?“ Ukázala na jeden z modře netřených balkonů a Caroline přikývla. Asi pět minut seděli ti dva před nemocnicí na lavičce a sledovali mudly okolo. Poté Caroline tatínek upozornil: „Podívej, támhle je dědeček.“ Caroline trhla a hlavou a uviděla dědečka v modrém županu, jak jí mává. Na tu dálku nedokázala rozeznat, jestli se směje nebo ne. Ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu a zamávala dědečkovi zpátky. V tu chvíli za sebou zaslechla mudly jak na sebe cosi pokřikují a zvědavě se otočila. Po pár vteřinách zjistila, že to jistě nebude nic zajímavého a opět upřela zrak na balkon. Čekala, že jí dědeček ještě zamává na rozloučenou, ale už tam nebyl. Tenkrát viděla svého dědečka Josefa naposledy…