O chlubivé vráně

Žila byla jedna vrána
a ta vrána jednou z rána
na strom velký usedla
a rozhovor zapředla.

Lidičky se dívali,
potajmu se smáli,
jak si vrána samu sebe,
na větvičce chválí

Vrána totiž ve své pýše
vychloubala se až moc,
že je chytřejší než slunce,
že má peří jako noc.

„Já jsem velmi krásná vrána,
chytrá jsem a mazaná,
peříčka mám velmi lesklá,
sýr, ten já jím od rána.“

Při své řeči nevšimla si,
že se přímo pod stromem
usadil pan mysliveček
se svým těžkým kanónem.

Tento mladý mysliveček
vyšel ráno do lesíčka,
neboť včera dostal chutě
na masíčko ze zajíčka.

Chodil chudák celé ráno,
prošel celé polesí,
chystal se teď zavřít očí,
v tom ho vrána vyděsí.

Lekne se a bere flintu,
dá si vránu na mušku
vystřelí a chudák vrána
ze stromu padá na držku.

Mysliveček vránu sebral,
narval si ji do tlumoku
to si dneska nacpu břicho,
snad nebude plná broků.

Potom vstal ten mysliveček
a vydal se směrem k řece,
do polívky vrána dobrá,
kuchařka to píše přece.

Poučení z toho plyne,
a nejenom pro vrány,
že při drzém vychloubání,
není nouze o rány.