Nedávno jsem se vracela večer ze školy. Cestou jsem potkávala skupinky vykravatovaných mladíků a slečen v šatech. Ani ne za hodinu mi to došlo – je čas tanečních. A tu mi hlavou probleskla vzpomínka na mé taneční. Celá jsem zezelenala a chvíli rozdýchávala náhlou nevolnost. Ano, pokud lze něco v mém životě považovat za traumatický zážitek, tak jsou to rozhodně taneční…
Abych vám to blíže vysvětlila – mám jisté dispozice, které rozhodně nejsou vhodné pro absolvování kurzů tance a společenského chování – jsem totiž pohybově opravdu nenadaná, navíc mi nedělá problém být absolutně mimo rytmus, aniž bych to postřehla. Jistě si říkáte, že přeháním, ale bohužel tomu tak není… (možná si ještě dost fandím). Navíc nemám ráda akce, do kterých jsem nucena. Tedy do tanečních jsem „nucena“ rozhodně nebyla – Ježíšek mi totiž pod stromeček jednoduše nadělil poukázku na tento kurz, aniž by třeba vyslechl můj názor… Ano, nechtěla jsem to říkat a kazit tak některým z vás ideály, ale i Ježíšek může být pěkná „svině“.
Čas rychle běžel a najednou tu byl podzim a první hodina… Z ní si pamatuji jen jeden zážitek. Poté, co nám vedoucí kurzu vysvětlil, že se máme chovat „společensky“ a že spolu se svým tanečním partnerem máme nenuceně konverzovat mi můj tanečník sdělil, že se jmenuje Petr a že ho to tady už sere. Když se tak na to zpětně dívám, byl to jeden ze světlých bodů celé mé trapné životní etapy. Pak už se tančilo – teda všichni kromě mě tančili, já jsem předváděla něco jako těžký epileptický záchvat v domnění, že tančím. Pak jsem pochopila, že takhle to nepůjde… I rozhodla jsem se pro taktiku šedé myši, která nepozorována splyne se stěnou. Leč tato taktika rozhodně neslavila úspěch, navíc mi pak byl za „odměnu“ přidělen tanečník, který na tom byl pohybově asi jako já a ještě ke všemu byl asi tak o dvě hlavy menší. Pak už mi ty hodiny splývají – vybavuji si jen svůj úkryt za závěsem, hysterický pláč před každou hodinou, padající ramínka šatů, pád v botách na podpatku,…
Pak se ale stal zázrak! Začala mě bolet kolena, ale takovým způsobem, že jsem po hodině tanečních nemohla vyjít ani schody. Nevím, jestli to bylo těmi šílenými podpatky, nebo jestli je psychosomatika tak mocná, ale ze zdravotních důvodů jsem taneční po pěti hodinách mohla zabalit! Cítila jsem nevýslovné štěstí. Navíc za mě pak kurz dochodila spolužačka, která se tam dala dohromady s jedním spolužákem. A pokud nezemřeli, tak jsou stále spolu…