Přátelé, nevím jak vy, ale já osobně nesnáším nakupování. Především nakupování potravin. Dodnes se mi nepodařilo najít takový čas, aby v obchodě nebyl nával a já nemusela běhat s košíkem slalom mezi důchodci. Ale o tom se teď nechci rozepisovat. Obvykle se mi totiž při každém nakupování podaří získat nějaký „báječný“ zážitek s bezdomovci.
Nedávno jsem například byla nakupovat v jednom nejmenovaném brněnském supermarketu. Můj nákup sestával asi z pěti položek, takže jsem doufala, že to bude otázka několika minut. Leč ve svém předpokladu jsem se velmi mýlila, neboť „jela“ jen jedna pokladna, u které navíc došel papír potřebný pro tisk účtu. Trpělivě jsem tedy stála ve frontě a doufala, že paní prodavačka předčí mé očekávání a dokáže papír vyměnit. Asi po dvou hodinách boje, poté, když zavolala celé vedení supermarketu, se to podařilo.
Já jsem celou tu dobu trpělivě a tiše stála ve frontě a v duchu si říkala, že nic horšího mě snad nemohlo potkat. Leč opak byl pravdou. Po chvíli se totiž za mě postavili dva bezdomovci (po bližším pohledu jsem je identifikovala jako muže a ženu, ale tou ženou jsem si dlouho nebyla jistá…). Oba byli značně opilí a po chvíli nekonečného čekání se začali hádat. (V tu dobu jsem se již nalézala v mdlobách, neboť na mě jeden z nich dýchl – nevím který.) Celá hádka začala tím, že ta žena (s trochou nadsázky jí tak snad říkat můžeme) osočila svého společníka z toho, že je opilý a že na ní nemá dýchat, neboť mu smrdí z úst. Musím uznat, že měla pravdu, ale ona „voněla“ dost obdobně. Pak padlo pár silných argumentů, které by se daly přepsat asi takto: „ Si děláš …. . Ty …, ty…., tobě táhne z …. . Ty … hnusný. To sem ještě nezažila, ty …“ No a pak, přátelé, došlo na facky. To už mě začalo lehce znervózňovat, neboť jsem čekala, kdy nějakou slíznu i já. Oba soupeři se vůbec nešetřili a ve své opilosti do sebe bušili hlava nehlava. Marně jsem čekala, že by třeba mohla zasáhnout ochranka (ochrankou myslím toho moulu, který navlečený v uniformě stojí u dveří). Leč ten pouze incident z povzdálí pečlivě sledoval, ale k nějakému zásahu se rozhodně neměl.
Facku jsem nakonec nedostala, jen do mě jednou některý z nich vrazil, když padal po utržené ráně. Musím přiznat, že v tu chvíli mi to opravdu nepřipadalo tak zábavné jako teď a proklínala jsem prodavačku, co tam s tou rolí papíru dělá tak dlouho. Po deseti minutách dalšího čekání jsem však vítězoslavně zaplatila. Tu mi padl zrak na obě postavy za mnou a jejich nákup a udělalo se mi trochu nevolno. Oba si kupovali masovou konzervu pro kočky. Nepředpokládám však, že by nějakou kočku vlastnili…