Přátelé, nevím, jak vy, ale já si uvědomuji, že se mnou není docela všechno v pořádku. Pozoruji to na sobě již delší dobu, ale stále si s tím nevím rady. Ani vlastně pořádně nevím, kdy to začalo. Možná tak nějak postupně a po malých a nenápadných krůčcích. Vždycky jsem si myslela, že jsem úplně normální. Ale teď je to tady. Je to poměrně intimní záležitost, o které je mi trochu trapné hovořit. Ale doufám, že mě pochopíte. Tak tedy abych dlouho nechodila kolem horké kaše – začala mě bavit škola! Jistě jste šokováni. Já jsem byla také, když jsem si to poprvé uvědomila a přiznala. Nevím, čím je to způsobeno, ale opravdu mě teď škola baví. Dokonce jsem se jednou přistihla, jak se tam těším.
Lékaři mi žádné závažné onemocnění nenašli, dle jejich vyšetření jsem zcela v pořádku. Do té doby jsem žila v naději, že by se mohlo jednat pouze o nějakou dočasnou indispozici či tak něco. Teď je moje naděje pryč. Musím vás ale uklidnit, ještě to se mnou není tak zlé, že bych se těšila na všechny předměty. Zatím se těším pouze skoro na všechny předměty. Asi jsem opravdu vážně nemocná, ale některé hodiny mi přijdou velmi přínosné a někteří vyučující dokonce zábavní. Ano, stydím se za to, ale nemohu si pomoci. Nikdy jsem si nemyslela, že klesnu tak hluboko.
Své poslední naděje vkládám do zkouškového období, to snad moji „nemoc“ definitivně a trvale zažene. Berte, prosím, tento text jako jakési upozornění na to, co všechno se člověku může v životě stát a jakými pocity může být zmítán.