Přátelé, včera jsem se zase připletla k jedné velmi bizardní situaci. Nevím, jak to dělám, ale zkrátka se mi to teď nějak podezřele často daří. Byla jsem v kině. Na tom ještě nic bizardního není (i když tedy v mém případě je, neboť do kina chodím jednou za uherský rok, ale o tom tady dnes nechci psát). Projekce začínala v 18:15, film končil asi v devět hodin. Původně jsem myslela, že po kině ještě půjdeme s kamarádkou do kavárny, ale nestalo se tak, neboť spolubydlící mé kamarádky si zapomněl klíče od bytu, takže ho kamarádka spěchala zachránit.
Stála jsem tedy na zastávce a čekala na tramvaj. V poklidu jsem do ní nastoupila a modlila se, aby mi na Hlavním nádraží hladce navazoval další spoj. Ano, stalo se tak, takže jsem bez čekání nastoupila do další tramvaje, která už mě měla dovést k domovu. Ta však ještě čekala na další spoje. Jelikož ve vozidle bylo jedno místo volné – hned na kraji, tak jsem si sedla. Pak ale přistoupila nějaká starší paní, tak jsem ji (při vzpomínce na Mirka Dušína) pustila sednout a postavila jsem se přímo proti stále ještě otevřeným dveřím. Jak se za chvíli ukázalo, mělo to svůj hlubší význam. A pak se to stalo.
Jakýsi kluk zmerčil čekající tramvaj se stále ještě otevřenými dveřmi a ve strachu, že to nestihne, se rozběhl ke dveřím tramvaje. Tramvaj stihl. Bohužel ve své rychlosti už nestihl zvednout nohu dostatečně vysoko na to, aby nezakopl o druhý schod. Nenatáhl se hned na schodech, ale setrvačnost to zařídila tak, že se mi náhle ocitla jeho hlava na hrudi a pak už jsme jen společně padali ze schůdků dolů… Kdybych tam nebyla, možná by mladý Sandokan proskočil zavřenými dveřmi. To nevím.
Nálada v tramvaji se okamžitě změnila, všichni se vesele smáli. Já jsem se pomalu sbírala a smála se taky. Ten kluk se moc nesmál, mezi zuby procedil něco ve smyslu, že je rád, že se všichni tak krásně baví. Pak se mi omluvil. Bohužel jsem mu na to nic duchaplného neřekla, protože jsem se pořád ještě smála. Nálada v tramvaji se ale stala velmi neformální a všichni měli potřebu se s námi, nechtěnými hlavními aktéry cesty, bavit. Takže jsme od jedné staré paní vyslechli nějaké staré krásné přísloví a bylo to celkově takové velmi přátelské a uvolněné. Za pár minut jsem vystupovala, neb jsem byla v cíli své cesty.
Musím ale uznat, že měl Kusturica pravdu – život je zázrak!