Když se básník cítí smutně…
Slyšíš ticho, jak prostupuje,
všude kolem nic není zelené,
zavři oči, poslouchej déšť a krůpěje,
přej si, co chceš, jen smutek ne.
Z rána zlaté světlo září,
říká se tomu vrhá dlouhý stín,
když většina lidu spí, snad o něco míň,
někdo už za východu Slunce snídani vaří.
Den se táhne, za chvíli začíná tma
a rodina se ještě nesešla doma.
Zavři oči, padá hvězda,
na otázku, kterou si kladeš, odpovědí je pravda.
Jak usínáš, slyšíš můj hlas,
který stále volá na vás.
Hvězdy na obloze jasně svítí
jak zjara rozkvetlé kvítí.