Chladný sál, černý trůn.
Z okna vůně hořkých snů.
Stínem proplouvá jen ticho.
Jak mrazivé, slyšíš ho?
Maska na trůně mu naslouchá,
píseň nářků poslouchá.
Spokojeně usmívá se,
zjevně dobře baví se.
Tiché kroky mladé dívky
zvuk samoty přehluší.
Na dlaních trpké střípky,
jenž jí příliš nesluší.
Přijde k masce a poklekne.
Slzy zadržuje v tváři.
Ten na trůně se zlovným výrazem pohlédne.
Krutost z něj jen září.
,,Můj pane.“ Promluví dívka tiše.
,,Zdravím tě, jak se daří?“
Bolí ji ten hlas slyšet
plných černých sazí.
V hlavě jí probleskne:
,,Jak může dívka s půlkou srdce být?
Jak může spokojeně žít?“
Dobře, trpce řekne.
,,To rád slyším,
víš, jak nerad vidím, když trpíš.“
Co je s ním?
Démon ovládl ho nejspíš.
,,Venku prší, už zase.“
Povídá muž s maskou.
,,Déšť podobá se kráse.“
Dívce slzy skanou.
,,Pesimistický mi spíše připadá,
slabost jím převládá-“
,,To pane je pouhý klam!
Já déšť dobře znám.“
Muž pohlédne jí do očí,
pak zase masku si nasadí.
Dívce se vše zatočí
a pán další ránu zasadí.
Teď ví, že pán byl vždycky sám…
V jeho krutosti? V jeho bolesti….