V Bradavicích se často děje mnoho záhadných, či dokonce nebezpečných věcí. I já jsem se párkrát dostala do situací, které byly… řekněme že nebyly bezpečné. To, co jsem se dočetla v Deníku, mi však vyrazilo dech na hodně dlouho.
Den 4. – Naprosto neočekávané události jenž doslova otřásly hradem
Od dnešního večera bydlím u Ferdinanda. To by jeden nevěřil, jak umí být bazilišci vstřícní, zvláště, když slyší o úplatku. Díky Ferdinandově majestátnosti (a snad i nezažranosti) mám konečně tolik klidu, kolik jsem si již dlouhou dobu přál. Sem tam se sice ozve zoufalé vřískání Ferdinandovy přesnídávky, ale to je nic, v porovnání s užvaněnými studenty.
Dnešní den začal být zajímavý až k večeru. Měli jsme totiž návštěvu. Do Velké síně zavítal vlkodlak. Jestli na večeři, nebo jen tak na návštěvu, to nevím, ale ochutnal i jednoho z profesorů. Zřejmě pan profesor vlkodláčkovi nechutnal, protože vlkodláček záhy vyskočil oknem ven. Asi trénuje skoky do výšky. Jen jsem nepochopil, proč dotyčný pan profesor tolik řval a naříkal. Byla to jenom ruka…
Jen tak mimo řeč, nevzpomínám si, že bych viděl pana Werewolfa u večeře…
Asi pár minut po vlkodláčkově návštěvě, se celý hrad začal otřásat. Kdybych měl upito, myslel bych si, že hrad se pokouší o tanec. To by ale hrad dělat neměl. Měl by si uvědomit, že jsou v jeho prostorách i živí. Pochopitelně se začaly bortit některé zdi, trámy, podlahy i stropy. Sílu zemětřesení odhadoval velevážený pan ředitel na deset dračích dechů. (Já bych to nazval spíš prdy, poněvadž dechy jsou slabý slovo.) Aby toho nebylo málo, Hannibalovo jezero se rozhodlo podívat, co se s hradem děje. Po potopě přišel i zvědavý pan oheň. Nikdo z dnešních návštěvníků nebyl ani trochu zdvořilý. Povodeň, požár i zemětřesení udělaly na hradě takový čurbes, že i já jsem poznal, jaké to je mít v pokoji uklizeno.
Když bylo konečně po všem, nejen že hrad byl téměř v troskách, schody téměř neexistovaly, místnosti byly zavalené a nepřístupné, pohřešovalo se několik studentů, ale ztratily se mi poslední výtisky spisů šílence. Taková ztráta!
Jo, málem bych zapomněl, že nebelvírská studentka Lola Kaki přišla během zemětřesení o život. No, vše zlé je i k něčemu dobré. Teď má Nebelvír svého kolejního ducha.
Další den se horečnatě uklízelo. Vůbec se nedivím, všichni se chtěli dostat ke snídani ve Velké síni. Nejzajímavějším úkazem ovšem bylo, že uklízeli úplně všichni bez rozdílu zbarvení, věku či kolejní příslušnosti. Něco tak neočekávaného. V životě bych neřekl, že uvidím takovýhle zázrak. Zvláště následníci Salazara a Godrica mě úplně šokovali svou dobrovolností spolupráce… Asi měli ukrutánský hlad…
Tohle musela být opravdová katastrofa! Téměř zničený hrad, kousnutí vlkodlakem a dokonce úmrtí studentky! Myslím však, že tentokrát musím souhlasit s mudrcem v tom, že všechno zlé může být i k něčemu dobré…