A je tu pokračování, našeho nekonečného deketivního příběhu…
Desiree si všimla jeho pohledu a rychle si shrnula rukáv zpět. Věnovala Ronaldovi plachý úsměv. Na malou chvíli se její tmavé oči setkaly s těmi Roladnovými, světlými. V tu chvíli mohla cítit, jak jí přeběhl mráz po zádech, až se zachvěla. Nebylo to ale strachem, jen…
Rolandův pohled jí připomněl, jednu dávnou vzpomínku, kterou však nyní nedokázala zařadit.
Desiree odložila ručník na opěrku křesla.
„Nemohla bych dostat trochu vody?“ osmělila se po chvíli a pozorovala, jak Roland kráčí k minibaru. Roland byl vysoký, dobře stavěný muž, se širokými rameny a krátkými světlými vlasy. Podle obecných měřítek by se dal považovat za hezkého. Desiree sklopila hlavu, když si uvědomila na co myslí. Znovu mírně vyhrnula rukáv svého županu a prohlížela si mateřské znaménko. Přejela po něm ukazováčkem a nehezky se přitom ušklíbla. Tohle znaménko, bylo dědictvím jejího rodu a zároveň jejím prokletím, které skrývala, jak nejlépe uměla. Styděla se za to, kým je. Kým jsou její rodiče. Jenže jí to bylo pramálo platné. Oni ji nikdy nemilovali. Občas měla pocit, že nemilovali nikoho, kromě sebe. Nejhorší na tom však byl fakt, že její rodina, která si víc než na čemkoliv jiném zakládala na jméně a původu, považovala tohle za zcela normální. Desiree tuhle jejich zvrácenou logiku nikdy nepochopila. Vždycky ji odmítala. Možná právě proto byla teď tady. Snažila se utéct před svou rodinou, před svým osudem, ba co víc, ona chtěla utéct sama před sebou. Věděla, že je to pošetilé, stejně jako věděla, že jednou se její osud naplní, ať bude chtít, či nikoliv! Ale ne teď…
Alespoň na krátký čas si chtěla myslet, že je vlastně úplně normální a může vést normální život, o jakém vždy snila.
Roland si tiše odkašlal, aby na sebe upozornil. „Tvoje voda,“ usmál se a podával Desiree sklenku. Když jí dívka přijala, znovu se posadil do pohodlného křesla.
„Nechal jsem ti připravit pokoj,“ informoval ji Roland
„…jistě musíš být velmi unavená,“ dodal.
„To jsem,“ přisvědčila Desiree a jedním douškem sklenici vypila. Potom pomalu vstala. „Pokud ti to tedy nevadí, půjdu spát,“ usmála se. Jakmile to vyřkla, objevila se v pokoji skřítka, která jí měla ukázat její komnaty.
„Dobrou noc,“ špitla Desiree a vyběhla po schodech nahoru do patra.
„Dobrou,“ zamumlal Roland zamyšleně a upil ze své skotské. Odkud mu jen to mateřské znamínko bylo tak povědomé ….
– Super!