Tuto povídku jsem psala jako pololetní esej do OPČM. Doufám, že nevadí, když ji tu budu publikovat, ale zajímají mě vaše názory a navíc se mě osobně docela líbí, tak jsem zvědavá, co na to ostatní:-))
„Máte tady někdo pocit, že by jste se ubránili proti černé magii?“ začal temně profesor Snape a ledově se usmál.
Já ho však neposlouchala, v duchu jsem byla u toho strašného dne, kdy…
„Slečno Altamirano! Myslím, že vy se domníváte, že vám obrana proti černé magii nedělá ty nejmenší problémy, že?“ probodl mě pohledem a já začala tušit potíže: „To ne, pane profesore. Já jen…“
„Ticho! Poj’dte sem. Ukážeme ostatním, jak se bránit, když vás někdo napadne.“
Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala, ale pak jsem si řekla, proč vlastně ne? Stejně mi nic udělat nemůže.
Vstala jsem a postavila se před třídu, a než jsem se vůbec stihla vzpamatovat, Snape vykřikl: „Expeliarmus!“
Moje hůlka vyletěla do vzduchu a já zůstala překvapeně stát. Celá třída se mohla potrhat smíchy a mě popadl vztek.
„Accio-hůlka!“ hůlka mi skočila přímo do ruky a vzápětí jsem křikla: „Serpensortia!“
Z konce mé hůlky vyletěla aspoň 2,5 m dlouhá kobra a útočně se postavila proti Snapeovi.
Třída vydechla překvapením a zděšením.
„Vipera evanesca!“ zvolal Snape a had se změnil v prach.
„Locomotor mortis!“ křikla jsem vzápětí, ale profesor byl rychlejší a odrazil mé kouzlo Štítovým kouzlem.
Odražené kouzlo kolem mne prolétlo tak těsně, až jsem spadla. Snape si byl už zřejmě jistý tím, že končím, ale já toho využila a vykřikla jsem: „Stupefy!“ Snape ztuhl na místě, jako zmrazený.
V klidu jsem došla až k němu a pohlédla mu do očí.
„A je konec, pane profesore,“ lehce jsem mávla hůlkou a pronesla: „Finite incantatem.“ zrušila jsem kouzlo a čekala co se stane.
Chvíli vážně vypadal, že mě na místě zavraždí, ale nakonec svůj vztek ovládl a zuřivě štěkl směrem do třídy: „Hodina skončila. Za domácí úkol mi napíšte 6 palců o tom, jaká jsou obranná a útočná kouzla.“
Všichni podivně tiše zbalili svoje věci a vytratili se z učebny.
Už jsem chtěla také odejít, když se za mnou ozval Snapeův ledový hlas. Čekala jsem, že teď něco zažiju, ale to jsem se spletla.
„Musím říct, slečno, že jste mě skutečně překvapila a to spíš příjemně. Na této škole není mnoho studentů, kteří by byly schopni mě v souboji porazit, ať už z hlediska zkušeností nebo troufalosti.
Jak to tak vypadá, vy máte obojí,“ lehce se pousmál (!) a rychlým krokem vyšel z učebny.
„Skvěle Rebecco. Jak vidím, nic jsi z mé školy nezapoměla,“ ozval se za mnou hluboký hlas a ze stínu vyšel vysoký, černě oděný muž a propaloval mě pronikavým pohledem temně hnědých očí, které se leskly nadpřirozeným leskem.
„Co tu děláš, Darrene? A jak ses sem dostal?“ zeptala jsem se odměřeně a vůbec mě nepřekvapilo, že ho vidím.
„Mám neviditelný plášť, ale to je vcelku jedno, ne? Nebo ty ani nepřivítáš svého starého přítele? To bych od tebe nečekal…“ pronesl ublíženým tónem a zklamaně se na mě zadíval.
Prudce jsem se k němu otočila a zuřivě ho prašitla do hrudi. Nutno dodat, že mě to bolelo o dost víc, než jeho.
„Jak se odvažuješ?! Jak se tu vůbec můžeš jen tak objevit, po tom všem a ještě po mě žádat, abych se tvářila, že tě ráda vidím? Co si o sobě sakra myslíš?!“ vybuchla jsem a měla jsem sto chutí mu hodně ublížit.
Nebo aspoň, tak, jak ublížil on mě, když nejdříve použil kletbu Imperius, na mou nejlepší přítelkyni, aby se ke mě dostal a pak ze mě pomocí kletby Crucio dostal informace o mém otci, který byl bystrozor a už velmi dlouho po něm šel.
A pak z něj vysál všechen život…jen tak, protože se mu chtělo.
Teď jeho pohled ztvrdl a dostal stejný výraz jako tenkrát, když mě mučil. Bezděky jsem o krok couvla.
„Nepokoušej moji trpělivost, Rebecco. Ty víš proč jsem tu a taky víš, že vždycky dostanu přesně to, co chci. A občas i něco navíc…“ krutě se usmál a než jsem se vzpamatovala vytáhl svoji hůlku a mě došlo, že jestli se nestane zázrak je konec.
„Tak mi řekni Rebecco, kde je tvůj bratr, nebo budu nucen zopakovat pár velmi zajímavých kouzel.“ výhružně na mě hleděl a já až moc dobře věděla, co tím myslí.
Nasucho jsem polkla a snažila se vytáhnout svoji hůlku z hábitu. „Sectumsempra!“ vykřikl náhle a mě se na ruce objevil dlouhý krvavý šrám, který se táhl od zápěstí až k rameni.
Bolestí se mi podlomily kolena a klesla jsem k zemi.
„No tak, Becky, nenuť mě k tomu,“ pronesl zdánlivě klidným hlasem, ale já věděla, co se za těmi slovy a za jeho temnými zorničkami skrývá.
Donutila jsem se pohlédnout mu do očí, ale dalo mi nesmírnou práci neuhnout pohledem.
Jeho oči přesně odrážely celou jeho duši, byla černá jako duše samotného ďábla.
„Nikdy,“ vydechla jsem, ale pevně mu hleděla do očí.
„Crucio!“ neslyšela jsem ta slova, ale přečetla jsem si je v jeho očích. V zápětí mě zaplavila nesnesitelná bolest a já po deseti sekundách omdlela.
Poslední, co jsem slyšela byl hlas profesora Snaepa. „Reverte statis!“
O půl roku později:
Nakonec jsem to přežila. Jizvu na ruce mám doteď, ale jsem na ní hrdá. Můj bratr stále žije a Darren Blackwell sedí v Azkabanu a určitě plánuje krvavou pomstu.
Ale zatím jsme všichni relativně klidní, a užíváme si života. Jo a víte, kdo mě zachránil? No ano, nenáviděný profesor Snape se stal hrdinou:-))
O 2 roky později:
Viděli jste dnešního Denního Věštce? Ne?
„PÁN ZLA JE ZPĚT!“
Hlásá titulek a mě mrazí v zádech. Jsem si jsitá, že Darren je volný a bude se mstít…
KONEC