Tak to je moje úvodní dílko, snad ty ostatní nebudou tak temné.
IRGENDWO…..
….. unaveně dosedla do trávy. Nedaleko za ní se ozývala hlasitá hudba a duněla duší. Přejela si rukama po tváři – že rozmazala make up a ani se nad tím nepozastavila. Teď už naprosto.
Představa oné zvláštní bolesti, která se prodírá duší, je zajímavá. Člověk jí ani necítí, ale přeci je tam. Proč? Kde se vzala? Je jako malá tříska v palci, která po čase bolí víc, než řezná rána. Vzlykla. Po rukách se přes rozpálený obličej svezly i slzy, černé od nánosu přetvářky.
Byla unavená, přesycená a znechucená. Čím? Životem. Teda tak tomu alespoň donedávna říkala. Potřebovala vzduch nezahlcený kouřem, parfémy a pachem modernosti. Čerstvý, svěží po dešti a prosycený vůní trávy. Volnost beze stěn a hranice vymezené nanejvýš přechodem stínu a světla. Pryč od toho všeho!
Rozhlédla se do temné noci, zvoucí a konejšivé jako náruč matky. Hvězdy jiskřily mrazem blížícího se Samhainu a měsíc čekal na svůj čas.
Naposledy se ohlédla, po potácejících se postavách a odéru zelené víly. Už nikdy…
ROZBĚHLA SE …..