Och, její vlasy
jak vanilka voní,
jsou částí krásy,
i když slzy roní.
Každý vlas,
toť hnědá linka života,
jehož čas
nad ránem již vyprchá.
Ale teď je ještě zde,
kde jsem já,
uvnitř, v hradních zdech,
v hradních hlubinách.
Volám do nebes
v touze změnit osud,
obětoval bych sebe,
aby unikl odsud.
Však odpověď nepřichází,
já čekám stále dál
a slunce vychází,
čehož jsem se bál.
Těžké kroky ozbrojených,
z chodby sem směřují.
Má milá jednou z vyvolených,
kterou dnes ukřižují.
Zaslepen tím pomyšlením
vrhám se vpřed, ještě dál,
zděšený křik je ujištěním,
ne nadarmo jsem se namáhal.
Vidím světlo,
jdu za ním nadšen,
že neuvidím její tělo
mrtvé ten den.