Od jisté doby miluju mudlovskou hromadnou dopravu. Dají se tam totiž zažít nevšední věci. Jedna taková věc se mi přihodila před týdnem.
Jela jsem autobusem do Brna. Byl poloprázdný, seděla jsem vepředu asi na třetím sedadle. Původně jsem se chtěla učit, protože jsem jela na zkoušku. Leč můj, jistě ušlechtilý, plán zhatila asi pětatřicetiletá dáma, která svým chováním poutala pozornost celého autobusu. Začalo to tím, že vystoupila už na zastávce, kde jsem já nastupovala a byla po dobu nastupování venku. V té době jsem tomu ještě nevěnovala pozornost, neboť jsem netušila, jak pěkně se celá „akce“ rozjede. Paní totiž vystupovala na každé zastávce a chodila se procházet. Nešla na WC, což by se dalo pochopit, ale prostě se šla někam projít. Vypadala u toho dost zmateně. Vše vrcholilo v Litomyšli, kdy ji po pěti minutách mimo autobus šel hledat řidič. Vypadal klidně, jen na celý autobus zařval strašná, ale pravdivá slova: „To není ženská, to je neštěstí!“
Paní se tedy po pěti minutách relaxace za budovou nádraží na řidičovo upozornění vrátila. Po napomenutí ale svůj venkovní pobyt omezila. Přesto pak chodila ven na každé zastávce, ale už jiným způsobem – vyšla předními dveřmi a ušla pět metrů a zase nastoupila zadními a šla si sednout na první sedadlo za řidiče. Pro ostatní cestující to sice bylo nepochopitelné, ale už nás alespoň nezdržovala. Tím se jí ale otvíral prostor k tomu, aby si v minutovém intervalu přesedávala v autobuse ze sedadla na sedadlo a vynahrazovala si tak ušlý pohyb. U toho pila různé nápoje, různých barev, celkem ze čtyř lahví. Pak si asi pět minut třepala jakousi uzavřenou skleničkou naplněnou nějakým bílým pískem. Věřím, že ji to uklidnilo, ale mně to dalo podnět k tomu, abych definitivně uklidila učení a soustřeďovala se jen na tuto osobu.
A vskutku, paní nezklamala.
Po půlhodinovém cvičení v uličce se totiž začala převlékat – krom spodního prádla převlékla úplně vše. To už jsem nevydržela a musela se o svůj nevšední zážitek podělit přes SMS s kamarádkou. Ta mi moji dobrodružnou cestu do Brna z klidu domova záviděla a přes SMS mi položila zcela zásadní dotaz: „A je to na ní vidět, že je „to“?“ V duchu jsem si na její dotaz odpověděla a uvědomila jsem si tu hroznou skutečnost…
Ta paní na první pohled vypadala úplně normálně! To považuji na celé věci za to nejsmutnější.