Tento článek není mojí tvorbou, ale je tak nádherný, že mi přišla škoda ho sem nedát. Před nějakým časem, po procházce nočním poloparkem – poloměstem, mi ho věnoval přítel, který pro mne hodně znamená. Vyzná se v mojí temné duši možná lépe než já a já v té jeho skoro vůbec. Díky Smilly!
Nadechla se. Milovala tu vůni. Každičké vzdálené světlo, ten vzduch, každý jednotlivý vněm dotvářel celkový pocit. Dokázala neslyšet a nevidět, když nechtěla, vždycky jí to tak učili. Ale ne teď. Ne tady. Tohle místo, to nebyly pouze vzpomínky. Každý kámen i strom by mohli vyprávět bezpočet příběhů. Procházet cestičkami a dotýkat se tak minulosti pro ni bylo jako nahlížet do kaleidoskopu lidských osudů. Nejde rozpoznat tváře v nich, také je nikdy přesně neviděla. Přesto se s nimi smála i plakala. Pocítila s nimi závist, zášť i nenávist. Pocítila s nimi trápení, bol a smutek. Také štěstí, radost a snad i lásku.
V čem ostatní viděli jen park, ona rozsáhlý svět zahrady života.
Té noci bylo teplo. Zula se a bosky procházela známými stezkami. Jen tak… Popaměti. Šla téměř potmě, jen měsíc jí tu a tam osvětloval kousky trávy. Každičkým krokem se víc nořila do toho nepochopitelně vzdáleného světa vlastních myšlenek. Chvíli šla, chvíli běžela – to když se snažila uniknout nechtěným představám. Občas zakusila tolik emocí, že musela zastavit. Teprve v tu chvíli si mohla uvědomovat skutečnost. Tu syrovou krásu reálného světa. Mohla vidět noční tvory s jejich životy. Mohla se obdivovat jejich jednoduché dokonalosti. Mohla zakusit vlastní city a nejen ty vypůjčené. Jenže ve světě, kde o ně nestála. Ve světě bolesti a nenávisti, kterou denně cítila.
A tak mohla, ale nechtěla.
Skrz léta vzpomínek došla ke vzrostlému dubu. Byl tu vůbec včera? Zvláštní, nějak si najednou nedokázala vzpomenout. Jakoby v jejím zaváhání pochybovala o správnosti toho všeho. Přejela dlaní po jeho listu. Pokračovala po každé jednotlivé větvičce až ke kmeni. Z každého listu cítila novou energii. Přitiskla se k dubu a nechala aby se všechny slily v jednu, kterou se odvážila jen pocítit, nikdy by ji sobecky nepřijala. Pod jejím objetím se strom utišil. Přestal šumět vítr v jeho koruně, přestaly se chvět jeho listy. Koukala na nebe, vidíc hvězdy a měsíc a snažíc se tak trochu přitisknout i k nim. Takové ticho. Mohla slyšet vlastní dech. Mír toho okamžiku však přerušilo zapraskání. Polekalo jí a podívala se tím směrem. Někdo tam byl.
Ustoupila od stromu a dívala se na nového neznámého. Jen tam tak stál, v té tmě. Jakoby přízračný. Měsíční světlo se od něj odráželo a zároveň procházelo skrz. Proč se jen nehýbal? Zavřela oči, aby ho neviděla, ale děsila ji představa tváře, po které zvráceným způsobem toužila. Tak se ho jen snažila nevidět. Nedokázala to, vždyť bylo tolik možností a cest… Zavolala na něj „ahoj“, ale nedostala odpověď. Popošla blíž a podala mu ruku. Její gesto jí oplatil, ale žádný dotek necítila. Teď už si byla jistá. Byl to stín.
Viděla jen jeho části, které ozářil měsíční svit. Přesto na něm bylo něco tak důvěrně povědomého. Přiblížila svou ruku k jeho a on jí to oplatil. Jako zrcadlo. Bylo to k smíchu. Jakoby věděl, co chce udělat, dříve než ona sama. Náhle se pohnul směrem od ní a naznačil jí aby ho následovala. Držela jeho ruku a šla s ním, alespoň to tak vypadalo. Připadala si trapně, když kolikrát sáhla skrz do ničeho. Styděla se za to. Došli až na malou mýtinku. Tohle místo neznala, to bylo zvláštní. Přísahala by, že zná každý kámen, ale tady nikdy nebyla. Postavil se naproti ní a pomalu se k ní naklonil, nabízejíc jí svou ruku. Nepochybovala, co chce. Chtěla to najednou také.
Chtěla tančit.
Krok střídal krok a ač nedokázala svého tanečníka uchopit, zdálo se, že to nevadí. Od pomalých kroků přešli v divoký rej. Točila se, hlasitě se smála. V uších jí zněla překrásná hudba, kterou nikdy dřív nepoznala. Nemohla se zastavit a ani nechtěla. Žila, to byl ten pocit. Taková síla! Kolikrát už chtěla vyčíst rozdíl mezi vlastním životem a smrtí, ale nemohla… Neuměla. Až teď cítila, co je to žít. Nakonec už nevnímala nic než pohyb. Svůj a svého tanečníka. Čas plynul.
Bosou nohou ucítila rosu. Nevěnovala by tomu pozornost, ale instinkt jí varoval. Zastavila se a usedla do trávy, stín naproti ní. Těžce oddychovala a nespouštěla z něj oči. Přiblížil se k ní a svou ruku položil na její. Proč to necítila?! To není fér! Jak v ní mohl vzbuzovat city a zároveň utvrzovat o tom, že není nic než výplod její fantazie? Ten smysl necítěného pohlazení byl až příliš krutý. On ale vypadal klidně a zaujatě. Bála se podívat do míst, kde měly být oči. Byly prázdné. Proč zbytek mohla zakrýt klidná šeď a zde nebylo nic než chlad prázdnoty? Podívat se tam by mohlo znamenat dostat odpověď na nevyřčenou otázku: „Už bude svítat, víš to? Víš to, že mě provždy opustíš?“.
Tak toho se bála.
Snažila se mu každý domnělý dotyk oplatit, ale ruka vždy jen prošla skrz. Přesto vždycky cítila takové zvláštní lidské teplo. Sama sebe začala podezírat z toho, že si to jen přeje. Nikdy s nikým ale necítila to, co teď, tak co na tom záleží? Sebrala odvahu a snažila se mu podívat do očí. Zdálo se, že jí pohled oplácí. Natáčel se přímo proti ní, ale jinak se nehýbal. Chtěla by mu toho tolik říct, ale nemohla. Byl to přeci jen neslyšící stín. Tak tam jen seděla a vychutnávala každý okamžik a bála se, že bude poslední. Nebe začalo rudnout, jak se pomalu za obzorem začal vynořovat sluneční kotouč. Zoufale se na něj podívala, ale poprvé se stalo něco, co za celou noc ne. Jakoby získal mimiku. Místa, kde tušila rty, se měnila a tvořila dojem řeči. Žádný zvuk se sice neozval, ale bylo jisté, že mluví. Rozuměla mu. Co říká bylo jasné už od prvního okamžiku. Bylo to přesně to, co potřebovala slyšet. Ta beznaděj, co cítila, byla pryč a nahradil ji příslib nového dne.
Pak se stín začal rozplývat. Sluneční paprsky ho pomalu měnily na cáry. Dívat se na něj vyvolávalo divný pocit. Jako zírat na vlastní tvář, plnou pochopení a známek uvolnění. Usmála se, skrývajíc pláč v duši, a naposledy se dotkla jeho tváře. Tentokrát se ruka zastavila o neskutečno. Nechápavě se na něj podívala a poté zpět na svou ruku. To co cítila, přece nemohlo být… Byl to jen sen?
Nebo opravdu skutečná slza?
Pro napsání tohoto krátkého příběhu bylo určitě třeba:
– vidět ježka a slyšet netopýra
– vidět milou tvář a cítit lidské teplo
– dát i přijmout úsměv
– vidět měsíc
– vidět slunce
– hodně hudby
– popít trochu vína
– sníst jogurt bílý a dvoje miňonky
– naslouchat nejen stínům
– trochu přemýšlet
– milovat