Tahle báseň pochází z chvíle, kdy se mi zdálo, že s autoritou v mém okolí není něco v pořádku.
Zavři oči! Odvrať pohled ode mne!
Jsem tvůj soudce, tvůj kat, můj lide!
Kvílej, naříkej v nekonečných mukách!
Sic má milosrdnost jest ztracena v temnotách.
Jsem vládcem! Pánem tvého života!
Můj stín zde tobě bolest zanechá!
Ty! Ty můj poslední věrný příteli!
Pojď! Promluv! A před krále poklekni!
Ne! Jednotný hlas tvého lidu.
Ten vyřkne tvůj ortel, tvou kýženou promluvu!
Zaleskly se, vzplanuly moudré oči starce.
Promluvil ústy lidu stroze, krátce:
Spi! A buď zapomenut, aby naše srdce,
Nedošla bolesti a žalu ve vzpomínce!
Zemři! A nezanechej zde více,
Než své kosti pod plameny svíce!