Rozhovor s novou kapitánkou zmijozelského týmu

Svítá Zelenému týmu na lepší zítřky? Zástupce nové kapitánky srší pesimismem.

To jsem si takhle jednou po tréninku seděl v šatně a promazával košťata. Před pár dny jsem byl jmenován jako zástupce kapitána. Jelikož jsem ještě přesně nevěděl, jak to všechno bude probíhat a co se po mně bude chtít, chtěl jsem pro všechny případy vypadat užitečně. Rozhodl jsem se tedy zkontrolovat zmijozelskou famfrpálovou výbavu, vyprat dresy, schovat Nebelvírským košťata a opravit rozbité chrániče. Prostě takové ty klasické věci, které každý správný zástupce musí mít v malíku.

Když jsem byl v polovině příprav, otevřely se dveře a dovnitř vletěla Zuzana Malron, na klopách kabátu jí visel obrovský kapitánský odznak. Byl ještě trochu pokroucený, jelikož minulého kapitána sestřelil v letu potlouk. Bum! Přímo do hrudi. Dopadlo to naštěstí dobře… odznak přežil.
Každopádně zpátky ke kapitánce. Než jsem jí stačil kysele pogratulovat, vynadala mi, že nemám vyleštěné chrániče, že nemám helmu a že někteří Nebelvírští svá košťata našli už po hodině hledání. Takhle by to prý nešlo, ale ať ji neunavuju svýma výmluvama (protože ona moc dobře ví, že všechno, co řeknu, jsou výmluvy), že teď na ně nemá čas, potřebuje totiž rozhovor do Denního věštce.

Původně ho měla dělat nějaká šikovná dívčina, ale prý si uhnala úraz a leží na ošetřovně, takže se bude muset spokojit se mnou. Když jsem se otázal, proč mám rozhovor dělat já, a trochu nesměle připomněl, že původní plán byl, aby „ta šikovná dívčina“ udělala rozhovor s námi oběma, jakože i s kapitánem, i s jeho zástupcem, dostalo se mi odpovědi, že já stejně nikoho nezajímám, a ať nekecám a píšu. Vrazila mi brk a pergamen a mohli jsme začít.

Zpytlehněv Zďáblíkov: Ehm… nó… takže…
Zuzana Malron: Tak už se ptej a nezdržuj.

Zpytlehněv Zďáblíkov: No jo, ale já nevím na co!
Zuzana Malron: Tak se mě třeba zeptej, jestli jsem byla překvapená, když mi nabídli post kapitána.

Zpytlehněv Zďáblíkov: Byla jsi překvapená, když ti nabídli post kapitána?
Zuzana Malron: Popravdě byla. Věděla jsem, že proběhne volba nového kapitána, ale nenapadlo mě, že by mohla padnout zrovna na mě.

Zpytlehněv Zďáblíkov: Jak to? Vždyť jsme v kolejní místnosti už zhruba měsíc mluvili o možných kandidátech a moc velký výběr tam nebyl.
Zuzana Malron: Salazare, do čehos to duši dal! Jasně, že jsem to věděla dopředu! Ale tohle má být rozhovor pro Denní věštec, tady prostě musíš některý věci upravit. Už jsi někdy viděl nějakýho kapitána, jak v rozhovoru říká ‚no jasně že jsem nebyl vůbec překvapenej, protože se nenašel nikdo jinej, kdo by to vzal‘?

Zpytlehněv Zďáblíkov: Neviděl. Já rozhovory s ostatními kapitány nečtu. Nečetl bych ani tenhle, kdybych ho nemusel psát.
Zuzana Malron: (Nebezpečný pohled, který po mě kapitánka vrhla, se nedá popsat slovy. Rád bych vám poskytl alespoň obrázek, ale bál jsem se jí v tu chvíli zeptat, jestli by takhle nemohla chvíli vydržet, že si doběhnu pro foťák.)

Zpytlehněv Zďáblíkov: Tedy… ehm… samozřejmě, že četl. Dvakrát! … co že jsi to říkala? Byla jsi hodně překvapená, když ti tu funkci nabídli? Aha. A jak vidíš svou budoucnost v této funkci? Plánujete se svým schopným, chytrým a pohledným zástupcem nějaké změny? Něco nového, co hráči dosud neměli? (Ještě vteřinu mě probodávala vražedným pohledem, než usoudila, že jí opravdu věnuji pozornost, a pokračovala. Znáte takový ten pocit, kdy se na vás někdo kouká, a vy máte potřebu se začít usmívat? Jo, tak přesně ten jsem neměl.)
Zuzana Malron: Změny určitě budou, v jakém rozsahu, to pořádně sama ještě nevím, teprve se seznamuji se svými povinnostmi. Ráda bych hru co nejvíce zpestřila a pozdvihla morálku týmu, vytvořila pro ně něco nového. Na konci loňského roku došlo k mnoha zmatkům, které způsobily, že zájem o hru v koleji lehce opadl. Mou hlavní prioritou tedy je znovu vzbudit nadšení.

Zpytlehněv Zďáblíkov: Počkej, my jako fakt něco plánujeme? Já myslel, že sis dělala srandu, že prostě sem tam někoho sprdnem a půjdem si zas sednout na lavičku!
Zuzana Malron: Já plánuju, udělat to budeš muset ty.

Zpytlehněv Zďáblíkov: To zní jako práce a přestává se mi to líbit. Proč bych to dělal! Stejně tam všichni chodí jen proto, že je pak v šatně občerstvení zdarma.
Zuzana Malron: Protože tohle se od nás teď čeká, tak nemel a pokračuj.

Zpytlehněv Zďáblíkov: Jó pořád. Ale jsem si jistej, že tohle vykořisťování zástupce ti neprojde, určitě se to nesmí! Vsaď se, že v pravidlech najdu, že na mě musíš být hodná…
Zuzana Malron: Skončils?

Zpytlehněv Zďáblíkov: Jo… jistě… a jak si myslíš, že si jako nová kapitánka povedeš?
Zuzana Malron: Doufám, že co nejlíp. Jsem z toho popravdě trochu nervózní, zelená kolej má velká očekávání a já mám samozřejmě strach, že selžu. Svěřili mi velkou zodpovědnost, tak doufám, že tuto zkoušku ohněm ustojím se vší důstojností a svůj úkol splním co nejlépe.

Zpytlehněv Zďáblíkov: Hm… já bych je mlátil koštětem, pokud budou mít řeči… Co si myslíš o svém schopném, úžasném, vtipném a nenahraditelném zástupci?

Zuzka se nadechla, patrně aby mě vychválila do nebes, ale už nedopověděla. Rozhovor byl bohužel náhle ukončen. Měl jsem ještě hromadu zajímavých a chytrých otázek, které by vážené čtenáře zcela jistě zajímaly, do šatny ale vpadla rozlícená kapitánka červeného týmu, v obličeji příznačně celá rudá. Z její rozčilené řeči jsme vyrozuměli, že se zlobí. Část jejich košťat se ztratila a zbylá se objevují na velmi podivných místech. S mou nadřízenou jsme si vyměnili významný pohled a raději se nenápadně vytratili.

Pro Denní věštec
Zpytlehněv Zďáblíkov