Zámek Fontenebleau je asi hodinku jízdy po dálnici od Paříže a je celý protkaný
kouzelnickými nitkami – doslova od zahrad po věžičky. V 16. století dal lovecký hrádek
přestavět na krásný zámek František I.. Po něm jsou taky po zámku rozesety symboly
salamandra, jehož si zvolil jako svůj znak, zvláště v galerii, jíž založil, a která po něm
nese jméno.
Spousta kouzelnických obrazů, začarované stropy, kde se alegorické malby měnily a
parodovaly některé z návštěvníků – pochopitelně mudlovských, kteří jejich kreace
nemohli vidět – dále pak krásné čínské muzeum a v zahradách pak už pohyblivé sochy
nejvýznačnějších kouzelníků všech dob. Nejzajímavější byla určitě nově zbudované
sochy Voldemorta a Harryho Pottera, nechyběl samozřejmě Albus Brumbál, ale také
Chamurappi, Caesar, Leonardo da Vinchi, Agrippa nebo Grindelwald (černokněžník,
jehož porazil Brumbál v roce 1945).
Nakoupily jsme se Zefirou hromadu letáčků a průvodců, jenže naše batohy nějak
nepochopitelně ztěžkly touto naší nezkrotnou vášní pro průvodní tiskoviny, že jsme
nějak nebyly s to odejít. Naštěstí jsme u vchodu narazily na kouzelnickou průvodkyni,
která nám ochotně nadlehčila naši bagáž (ovšem vykoktat ze sebe v angličtině prosbu a
vzpomenout si na to, jak se řekne „nadlehčovací kouzlo“, to dopadlo jako špatná pantomima).
Už s lehkými bágly jsme tedy vyrazily směrem k moderní čtvrti La Defense plné moderní
architektury a zvláštních soch – například socha Hlava nebo Palec. Udělaly jsme pár
povinných turistických fotek oněch moderních staveb, zvláště pak moderního vítězného
oblouku, z něhož šel opravdu strach, zvláště když člověk šplhá po schodech pod něj …
Obrovské nákupní středisko, které je hned vedle onoho oblouku, jsme využily k nákupu
dárků pro blízké i vzdálené + zásoby na další den včetně vína Bordeaux a sýru
Camembert, no a samozřejmě nemohlo chybět pár křupavých baget. Když už jsme
u jídla, čerstvý croissant k snídani se nedá s ničím srovnat a je ostudné nazývat
croissantem to, co máme u nás doma.
Musím taky podotknout, že naše batohy nápor nákupního centra tak tak unesly a
nadlehčovací kouzlo bylo zlomeno dlouho předtím, než jsme dorazily do hotelu, takže
jsme padly do postelí a probraly se až ráno, tak tak abychom stihly skvělou
croissantovou snídani a pořádné kafe (které je mimochodem ve Francii mnohem lepší
než v Anglii a o chlup lepší než u nás, je silnější a má sametovou, plnou chuť –
omlouvám se, nechala jsem se unést).
Další den jsme prošmejdili Montmartre, jediný vršek v Paříži (až na dvě daleké, okrajové
vyjímky) s krásnou a nepříliš starou bazilikou Sacré-Coeur, která byla postavena mezi
lety 1875 a 1914, avšak vysvěcena byla až po válce v roce 1919. Atmosféra dopoledního
Montmartru mi učarovala a náměstíčko malířů, kde se scházejí umělci a odchytávají
především dámy, aby je mohli portrétovat popřípadě ji vyhotovit karikaturu, to bylo
prostě a jednoduše malebné, i přes lehký deštík.
Dalším bodem byla „hanbatá ulice“ s Moulin Rouge a spoustou hanbatých obchodů a
videopůjčoven, včetně muzea erotiky. Ovšem my už se těšily na Eiffelovu věž,
dominantu Paříže a symbol celé země. Fronta u vchodu byla děsivá, naštěstí kouzelníci
měli speciální vchod a do druhého patra nás vyvezl speciální výtah. Ovšem před vstupem
do každé památky či muzea jsme musely předložit hůlky k registraci a veškeré batožiny
ke kontrole. Výhled z věže nás zklamal, mnohem líp se dívá na věž než z ní, navíc je
nahoře tolik lidí, že si člověk stejně nemůže nic vychutnat (kromě croissantové svačinky).
Dále byly na programu muzea. Nejdřív jsme zamířily do Louvru, obrovského někdejšího
královského paláce, které je největším muzeem na světě a kdyby člověk chtěl strávit před
jedním z exponátů jednu minutu, trvala by mu návštěva muzea 4 měsíce.
Prošly jsme hlavně malby francouzské a italské renesance, u obrazů známého Leonarda
bylo přecpáno nejen japonskými turisty, ale všemi možnými i nemožnými. Replika
Mony Lisy, která je zde vystavena, mě tedy vůbec neuchvátila. Mnohem magičtější je
obraz Madona ve skalách, kolem které však byla rovněž spousta turistů, díky jedné
nejmenované knize.
Museum d´Orsay je věnováno modernímu umění a plátna Vincenta van Gogha a pak ještě
sekce naturalismu a symbolismu jsou prostě dech beroucí. V tomto muzeu bylo
kouzelnických obrazů po málu, takže jsme se brzy vydaly zaplašit únavu na jednu
z laviček u Seiny. Jen co jsme si sedly, spustil se obrovský liják. Zaběhly jsme tedy na
svých sotva pohromadě držících nohou pod most, přičemž jakmile jsme se octly v suchu,
přestalo pršet. To už jsme ale byly řádně promočené …
Proschly jsme během procházky k Notre-Dame, která je opravdu nádherná, jak zvenku
tak zevnitř a notnou chvíli jsme před katedrálou pozorovaly ruch a poslouchaly jednoho
mladého umělce který hrál na podivně vzhlížející mísu. Večer už nás čekala jen
projížďka lodí po řece, která dopadla nevalně díky počasí a neskonalé únavě.
Teď by se tedy hodilo shrnutí, co všechno jsme si přivezly: hromadu průvodců z muzeí,
ještě větší hromadu blbinek, které nám nějak samy naskákaly do tašek (vzorek
francouzského cukru, suvenýry, pár vzorků pařížské módy a tak dále … – dámy chápou,
pánové nepochopí;-)). Dále dvě nabídky k sňatku (v mém případě), hodně úsměvů, jimiž
nás Pařížané pořád častovali, pak také vzpomínky na automatické pouliční záchody,
které byly v centru, pochopitelně plno zážitků z památek, které jsme navštívily a
v neposlední řadě mnoho puchýřů.