Dnes ráno jsem se probudila velmi časně, neboť na moje okno nepřetržitě ťukala sova pálená. Na hlavičce měla oslavnou čepičku, kterou většinou lidé nosí na party svých přátel o narozeninách, jedno křídlo měla modré, druhé zelené a vypadala vůbec tak nějak všelijak…
… Rozespale jsem se zvedla a dobelhala k oknu. Jakmile jsem ho otevřela, sova nadšeně vlétla dovnitř a začala kroužit po naší ložnici takovou rychlostí, že jsem stěží zaznamenala křiklavý balíček, který měla přivázaný k noze. Snažila jsem se sovu uklidnit, jenže se nedařilo. Po patnácti minutách ovšem zabrali potkánci, které jí velmi šlechetně nabídla moje vlastní opelichanka, a já jsem konečně byla schopná rozvázat jí balíček od nohy.
Byla jsem neuvěřitelně napnutá. Který výstředník by mohl chtít psát mně, ještě v takovouhle hodinu a po takovéhle sově? Roztrhla jsem křiklavý papír, pod nímž byl další neméně vkusného vzhledu. I toho jsem se co nejrychleji zbavila, a to jen proto, abych zjistila, že pod druhým se nachází ještě třetí a zase v těch podivných barevných tónech. „No tohle už je ale opravdu k vzteku,“ rozčílila jsem se po rozbalení šestého papíru a pokaždé s dosažením stejného výsledku. Sova, která dopis přinesla, jako by mě pobaveně pozorovala. Mrcho, pomyslela jsem si…
Konečně jsem rozbalila osmatřicátý papír a objevila poutavou obálku. Nyní (už s naprosto apatickým výrazem) jsem pomalu otevřela pečlivě zalepenou svrchní část a pak se to stalo. Obálka bouchla, všude byl najednou hluk, vřískání a kolem mě létaly všelijaké předměty. Jen jsem se schoulila do klubíčka a snažila se vykouknout zpoza své postele s nebesy, co že se to vlastně děje a kdo je příčinou tohoto chaosu. Měla jsem ale co dělat se sebou, natož abych řešila ještě jiné problémy.
Najednou vše ustalo. Bylo ticho. Přišlo mi to nesmírně zvláštní, měla jsem pocit, jako že jsem pod vodou, ten tlak v uších a to všechno…Pak se ozvala poslední obrovská rána a já se konečně mohla bezpečně rozhlédnout po pokoji na tu parádní spoušť. Židle byly popadané po různých koutech místnosti, stejně tak jako převržený stůl, skříň a truhla. Ve vzduchu se vznášelo peří a útržky papírového čehosi. Postel s nebesy byla jediným nábytkem, který útok přežil, pokud tedy nepočítáme ta nebesa, která byla dávno ta tam. Na dveřích můj pohled upoutal přilepený malý papírek. Přeskákala jsem truhlu, skříň, jednu ze žídlí a rozbitou lampu a dala se do čtení:
Moje milá Larrie
Fčera sem na tebe dost mislel protože vim že si už delšý dobu nezažyla žádný vzrúšo. Napadlo mně že bich ti moch pomoct a tak sem ti poslal tendle menšý raní dárek, snad tě poťeší. Je to múj nejnovjejší vináles tak buť pišná žes ho mohla viskoušet.
S posdravem tvůj
Protiva
No to mě mohlo hned napadnout, řekla jsem si a nevěřícně koukala na to psaní. To je panečku gramatika. A tak jsem neodolala a potřebovala se o to podělit s vámi, poněvadž si myslím, že tohle je fakt dost „octrašujýcý přýpat“, no ne? 🙂