Prší.
Venku z nebe voda padá.
Mnozí teskní, že slunce nám uvadá.
Jen Ty, Ty se usmíváš.
Dlaněmi perly objímáš.
Tys bláznivá víla,
jak symbol naděje.
Odpusť mi.
Odpusť, že se nesměji.
Můj smích zůstal v závějích.
Propadl se.
Nevím kam.
Jen kolem sebe slýchávám,
tohle musíš, tamto nesmíš.
Copak to je radost?
Ne.
Máš pravdu.
Je to starost.
Prší.
Venku z nebe voda padá.
Jako střípky křišťálu,
co rozezní se při dopadu.
Jenže já už neuslyším.
Nespatřím ani Tebe.
Tebe, jak tančíš s kapkami vody.
Ty, víla svobody.
Dobrotivé nebe!
Proč neslýchávám více
to, co bylo dříve běžné.
Slyšela jsem šepot tichý,
dnes ani řev burácivý.
Odpusť.
Je to těžké.
Jako kámen na srdci.
Na srdci, co zapomíná bít.
Jako nesplněný slib.
Prší.
Venku z nebe voda padá.
Voda, kterou já jsem měla ráda.
Každý před ní hlavu sklání.
Jen Ty ne.
Ty vítáš ji bez reptání.
S tou pokornou radostí,
co vyhnala mé starosti.
Mělas pravdu.
Stačí chtít.
Rozběhnout se, rozbít síť.
Otvírám oči,
znovu vidím!
Ranní rosa čirá.
Ta, co květy napájí,
zemi čistí potají.
Drobný kvítek
uprostřed moře.
Prší.
Po tváři voda padá…
