Kdysi jsem někde četla, že nepředvídatelné události jsou pro náš život nesmírně důležité. A musím souhlasit s tím, že kdyby vždy šlo všechno podle plánů a představ, asi by na tom našem světě byla trošku nuda a upadli bychom do neskutečného stereotypu. Famfrpálové zápasy jsou někdy ale stresující samy o sobě. Velkou roli hraje štěstí, taky záleží, kdo se objeví ze soupeřova týmu, jak všechno půjde a na jak dlouho to vlastně bude – to už je mnoho proměnných. Někdy se ale přidají proměnné další, absolutně nečekané, a tak vzniká jev, který jsem si nazvala jako „zápasové trauma“.
Zápasové trauma bych popsala jako jedinečný, velmi intenzivní zážitek, často vlastně docela negativního charakteru, který se vám vryje do paměti tak silně, že se ještě deset let poté na něj při každé vzpomínce nebo myšlence začnete nervózně chichotat, rozbuší se vám srdce, dostanete tik do oka nebo se vám naježí chlupy na rukách. Někteří šťastlivci si dokážou z celé situace udělat legraci, neboť bez legrace by to nebylo ono, ale stále to tak nějak nesmaže ten nezapomenutelný intenzivní prožitek. A jaká famfrpálové traumata si tedy můžete nést?
Zatím jsem nasbíraná traumata rozdělila do několika kategorií:
- (před)zápasové infarkty
- ze světa novináře
- vztahy mezi hráči
- Akta X
- bez vybavení na hřiště nelez
(PŘED)ZÁPASOVÉ INFARKTY
1) Nehrát na vlastním postu
Čas od času se stane, že se zjevíte někde, kde být rozhodně nechcete a jste tam tak trošku omylem, protože prostě není zbytí. Někdy z toho je trauma, jindy prosím pěkně láska na celý život, jo a jindy taky otřes mozku nebo pár modřin. Kór, když máte třeba absolutně mizernou úroveň a nejste schopni proletět mezi překážkami, nasměrovat camrál na obruč nebo zareagovat na chycení střely. A vlastně i pokud tu úroveň máte, ale jste náhradník, který nepočítá s tím, že se dostane do hry. Každopádně, pokud jste takové nervy nezažili, doporučuji si to alespoň jednou zkusit. Je to zase úplně jiný požitek ze zápasu. Možná trošku traumatizující, ale rozhodně na něj budete vzpomínat po zbytek života.
2) Definice dochvilnosti
„Já se omlouvám, já zaspala. Já se omlouvám, nestíhám z práce. Hele, mně to nějak nevyšlo, sorry. – významné mlčení –“ Perfektní. Soupiska je hotová a požadovaný – ideálně nějaký silný nepostradatelný hráč, za kterého nemáte náhradu – nikde. Co teď? Čekáte, čekáte, ale on stále nikde. Máte asi tak v průměru dvě minuty na přepracování celé soupisky. Skvělé je, když soupisku přepracujete a asi zhruba deset vteřin před zápasem se hráč zjeví, to je radost.
V tomto článku se snažím moc nejmenovat, protože věřím, že tyto situace se dějí opravdu pravidelně v průběhu různých sezón a najde se v nich spousta z vás. Věřím ale, že slečna a kolegyně redaktorka Olivie mi to promine, neboť jedna z mých prvních vzpomínek na ni je právě z momentu, kdy zápas zaspala o hodinu – zápas tedy už spíš končil, stihla posledních finálových deset minut. Vtipné je, že zatímco kapitánka měla infarktové stavy, ostatní se bavili otázkami a diskuzí, jak dlouho někdo může spát, když nemá nastavený budík. Tento konkrétní zápas byl jedinečný v tom, že se nepodařilo zaspat jenom slečně Olivii, ale ještě i jiné hráčce. A tak se soupiska značně ztenčila. Pokud vám tedy někdy někdo nedojde na zápas, vzpomeňte si na mnou zmiňovanou situaci a to, že nedorazil jen jeden hráč, považujte za přepych a drahocenný luxus, vždycky totiž může nedorazit hráčů i více.
3) Sportem k trvalé invaliditě
Tak jako je to v životě se vším, i zde je nutná rovnováha. Všeho moc škodí, a to i moc sportu. Když se to přežene, je možné, že vás hřiště pošle na nedobrovolnou návštěvu ošetřovny. Normálně to možná zamrzí, protože z ošetřovny samozřejmě sbírat další zkušenosti nemůžete. Kdy to je ale problém, je v den zápasu. Tým na vás spoléhá a vy maximálně tak poleháváte, popíjíte horký čajík a pomalu ani nemůžete došlápnout na nohy. Kapitánové musí během chvíle vymyslet novou sestavu, novou soupisku, novou taktiku – a většina z nich balancuje na hraně toho, že na tu ošetřovnu doběhnou a daného hráče ještě doklepnou. Samozřejmě verbálně, ehm… No co. I takové situace se zkrátka někdy stanou, ale je dobré si dávat pozor. A když jsme u té ošetřovny, když vás někdo v zápase složí k zemi potloukem, pohlídejte si, že jste si na tu ošetřovnu opravdu v návalu emocí došli, ať nehrajete po naskočení se zdravím třeba na 40 %. Neříkejte si: „A to se jako fakt někomu může stát?“ a raději mi poděkujte za dobře míněnou radu.
4) Hrad padá, přejte si něco
Pád hradu vždy vyvolá velký rozruch, i když se vlastně zrovna žádná akce nekoná a je úplně běžný den. Pamatujete si, jak byl hrad v údržbě několik dní a celé osazenstvo se s hrůzou v očích přesunulo na hradní d-krb? Ale co teprve, když se zrovna hraje zápas? Musíme zaklepat, že přetížení sítě už není úplně aktuálním problémem, dokonce nám krásně jede díky kolegovi Crapsovi i několik tréninků zaráz. Važte si tohoto luxusu, nebyl tu vždy a nemusí tu být vždy. Někteří jsme možná zažili zápasy, kdy se na hrad pomalu nemohli dostat ani hráči, natož aby hrála celá sestava. Jindy pak byli na hrad puštěni jen a pouze hráči, diváci měli smůlu – včetně reportérky – a pište si potom report z takového zápasu. „Vážení čtenáři, hodinu a půl jsem měla možnost pozorovat vchodovou bránu do hradu, k mé velké radosti jsem došla k zjištění, že barva na některých místech je ošoupaná a chtěla by přetřít. Dále jsem napočítala na bráně 15 zákrutů, při doteku je brána pronikavě chladná, čemuž nepomáhalo ani nevlídné počasí v průběhu zápasu, a před bránou stálo přesně 31 pokleslých diváků. Jediným pozitivem byla Rosmerta, která před bránou stepovala s námi a prodeje zboží se, i přes obecnou nepřízeň, nevzdala.“
5) Silvestrovské zápolení
Až budete příště hudrovat, že se absolutně nedá dohodnout na termínech zápasů, zkuste se uklidnit tím, že dříve byly termíny zápasů pevně dané, a tak se odehrál zápas třeba na Silvestra. Nebo zkrátka v jakýkoliv jiný den, kdy půlka hlavní sestavy byla třeba mimo hrad. Ovšem ten silvestrovský zápas mi leží v hlavě dodnes. Vybavuju si, že vlastně nehrál ten, kdo měl nějakou dobrou úroveň, ale ten, kdo měl ruce, nohy. Nevýhodou bylo, že i ti, co ruce a nohy měli, často byli takto na sklonku roku někde na chatě, kde slovo signál bylo očividně sprosté slovo. A tak tito hráči náhodně mizeli ze hřiště, z hradu, pak se rázem zjevili jako přízrak zpět. Vybavuji si dodnes pohledy frustrovaných fanoušků na neobsazená místa na hřišti a vlastně všeobecně vládnoucí chaos.
6) PIJ!
Lehký rozkaz, viďte? Jenomže vedení je někdy… trošku delší. No a nebo jsou ruce rychlejší, nebo matematika nematematikuje. Úplně vidím tu situaci, někdo na vás intenzivně řve „Pij!“, vy jste třeba na chytači, takže nevnímáte moc okolí, protože počítáte čísílka. A vzhledem k tomu, že jste poslušný hráč, prostě pijete. Že toxicitu přehlédnete, se stát může. Ale že přehlédnete, že jste na zemi? To je pak docela problémová situace. Samozřejmě. Chápu, že někteří mají léčivé lektvary rádi a chutnají jim, za plnohodnotnou večeři bych to ale nepovažovala a co si budeme, když jste na zemi, můžete si jít pro ten toxicky zelený lektvar na ošetřovnu. Nepotřebujete se posilňovat laudanem. Ale s těmito situacemi se dnes a denně na zápasech setkáváme.
Pokud jste ve famfrpálu nováčky – nebojte se ničeho, i na vás někde famfrpálové trauma určitě čeká. Jen nikdy nevíte, kdy se objeví. Bude to právě letos?
Pro Denní věštec
Amanda Wright