Škrkna tady, škrkna sem. Tito tvorečkové nedávno osídlili naši školu a ne a ne ji opustit. Tady jeden ze zločinů, které už stihli napáchat…
Znáte to – když jdete po hradě a potkáváte mnoho tváří. Některé jsou veselé, jiné spokojené a jiné na dně svých sil. A Proč tomu tak vlastně je? nejčastěji s tímto souvisí stále prázdné pergameny na úkoly. A proč tomu tak je? Inu, inspirace se z hradu skoro vytratila… Ale proč?
Jste-li student trpělivý, tak inspiraci nakonec objevíte někde v koutě. Nejste-li ale takoví, úkoly, jak se říká, cucáte z palce na poslední chvíli a podle toho také vypadají vaše známky. Jste zklamaní a uvažujete, proč jste tu inspiraci zrovna nechytili. Tohle celé má jen jednu jedinou odpověď. ŠKRKNY. Ano, tito okouzlující tvorečkové „terorizují“ naši školu již nějaký ten čas a za tu dobu stačili napáchat nespočet škod. Když se škrkna nudí, je to nejhorší, to potom dokáže napách škody obrovských rozměrů a jedním z nich je i sežrání inspirace.
Ano ano, opravdu tomu tak je a mohu to dosvědčit. Není to tak dávno, co jsem psala domácí úkol do poezie pro sl. Ansí. (To víte, třetí stupeň tohoto předmětu není jen tak, a proto se nad tím musí sedět.) A já opravdu seděla, ale ať jsem se snažila sebevíc, inspirace nikde, ale přitom jsem ji cítila před sebou, ale ne tak, jak bych měla. A najednou se to stalo. Jako by to žralo i mě. Před mýma očima (v mé mysli) sežrala škrkna mou inspiraci a to byl konec.
Nakonec… No žádné nakonec. Úkol jsem neodevzdala. Škrknu jsem nechytila a inspiraci našla po dlouhé době, ale to už bylo pozdě. Od té doby jsem neunavitelným pronásledovatelem škrken, ovšem zatím to nevypadá nijak slavně.
Ať už je to jak je, jedno je jasné. Škrkny si prostě vzaly do hlavy nás zničit… Jen nechápu, k čemu jim to bude.