Paní Jeřábková je naše mudlovská sousedka, je ve svých zlatých padesátkách a naši rodinu si velmi oblíbila. Často spolu jezdíme po Praze a někdy k ní chodíme na obědy.
Hned brzy ráno jsem vzala batoh s věcmi a sešla se s paní Jeřábkovou, která nás měla odvézt autem do jižních Čech. Po chvilce sledování, jak se ukazatel rychlosti neustále mění, jsem svůj zrak raději upřela na míhající se krajinu za oknem. Poté jsem proti své vůli zavřela oči a ponořila se do hluboké říše spánku.
Když jsem znovu otevřela oči, byly jsme už na místě. Kolem nás pobíhali další turisté i místní a fotili si vše kolem. Nacházely jsme se v městečku Nové Hrady a já už také nadšeně zvedala foťák, abych zachytila své první dojmy. Mojí první fotografii zdobili mudlové, kteří kolem procházeli s úsměvy na tváři. Mezi domy jsme ale nezůstaly dlouho a vyrazily jsme směrem k hradu.
(zdroj: zde)
V půli cesty stála chalupa s mnoha komíny, ke které mě paní Jeřábková – říkejme jí od teď Helen – okamžitě zavedla. Byla to totiž stará kovárna, která toho podle Helen hodně zažila. U vchodu se nás ujala postarší paní, která nás provedla interiérem kovárny a vyprávěla její historii. Okamžitě jsem si vyfotila Helen držící kovářské kleště, jak na mě mává.
Po zajímavé prohlídce kovárny jsme šly dále k hradu. Hrad byla spíš taková kratší zastávka, podívaly jsme se do zahrady a pak jsme pokračovaly dál. Za hradem vedla strmá cestička lesíkem do Terčina údolí. U cest byly vždy lavičky s věnováním nebo s různými citáty o přírodě. Tou dobou tam ani nebylo příliš lidí a vládl tam naprostý klid. Na další fotce se objevil zajíc, který si vyskočil na jednu z laviček. Stezkou po červené jsme se prošly až k vodopádu a pak zase zpět, protože Helen bolely nohy.
(zdroj: zde)
Cesta zpět byla celkem náročná (Helen si stále stěžovala na svoje nohy), ale přesto to byl nádherný výlet. Kouzelníci a čarodějky by si měli také někdy vyrazit na výlet bez kouzel a poznat to pravé kouzlo – kouzlo přírody.
Pro Denní věštec
Carrie Chambers